Závěrečný koncert šedesátého ročníku národního festivalu Smetanova Litomyšl se nakonec 7. července protáhl na víc jak tři a půl hodiny, ale publikum mohlo být spokojeno. Ostatně, tak štědrou hudební porci si lidé zasloužili, vždyť jich přišlo na dvanáct set, aniž by předem znali jedinou položku programu. A další sledovali přenos na obrazovce v Klášterních zahradách.
Vojtěch Stříteský, umělecký ředitel a dramaturg festivalu i celého „velkého finále plného překvapení“, sestavil pestrý kaleidoskop patnácti čísel, který do poslední chvíle tajil. Přestože v sestavě skladeb zůstal výhradně v populárnější, odlehčenější a zábavnější poloze, podařilo se mu to pro kompletně celý večer koncipovat opravdu s vkusem. A stejně tak se mu dařilo udržet pěknou polohu v moderování. Propojoval hudbu slovem ve vzácném mixu nadhledu, znalosti, přirozenosti, pohotovosti a vemlouvavosti, zajímavě a s přesahem, s vtipem i nenápadnou vážností. Žádný najatý moderátor by nemohl pro zámecké nádvoří tento večer přinést, propojit a odevzdat, co on.
Oblouk mezi začátkem (přesně ve 20:18) a koncem (o půlnoci) se klenul od Smetanovy Slavnostní předehry D dur přes část bigbandově znějícího Koncertu pro violoncello a dechový orchestr od Friedricha Guldy, Addinsellův Varšavský koncert a Dvořákův Slovanský tanec až ke Gloria od Karla Jenkinse. A také od hádankového bloku filmové hudby přes hudební grotesky ke společnému zpěvu. Všechny rychlé proměny stylů, zdrojů a aranžmá měl profesionálně v ruce dirigent Stanislav Vavřínek, na pódiu se jako sólisté vystřídali cellista Jiří Bárta, pianista Ivo Kahánek, operní pěvkyně Jana Sibera a vokalistka Gabriela Vermelho. Hrála Filharmonie Bohuslava Martinů Zlín; s jedinou výhradou – tentokrát bohužel amplifikovaně. U Smetany a v několika dalších případech nebylo úplně příjemné, jak ostře proto zněly smyčce, v jiných okamžicích byly reproduktory na nádvoří patřičnější.
V programu zazněla hudba z celkem osmi filmů a televizních seriálů v aranžmá Mirko Krebse, jejíž poznávání bylo předmětem soutěže a později během večera při oznamování výsledků tématem vděčného, trochu cimrmanovského intermezza. Souvisely s tím stylově hudební scény z filmů Temný rytíř a Pátý element, kde se mezi autory aranží objevil Lukáš Sommer, a také populární melodie Karla Kryla, Marty Kubišové a Jaroslava Hutky z roku 1968, které aranžoval Vladimír Popelka do suity s názvem Pamatuj! Písně naděje i beznaděje. Operní svět zastoupila předehra k Nabuccovi. Další vrstvou byla v programu hudba evokující duchovní rozměr, především Pie Jesu z Requiem od Andrew Lloyd Webbera se sopranistkou Janou Siberou a chlapeckým sólem Františka Zdeňka.
Samostatnou kapitolou byla hudební legrace. Leroy Anderson a jeho neoklasicky svižný staccatový Koncert pro psací stroj a orchestr nemohl chybět. Několikaminutového úkolu se virtuózně zhostil Karel Telecký z festivalového štábu. O něco později přišel na řadu Franz Theodor Reizenstein a jeho delší, sofistikovanější, ale také brutálnější Concerto popolare pro klavír a orchestr, skladba, jejímž působením podle autora „zaniknou všechny ostatní klavírní koncerty“. Stanislav Vavřínek zdatně sekundoval Ivo Kahánkovi v humorně katastrofické kakofonii marné snahy o nalezení společných not a souhry. Sólista sám si užíval momenty, kdy během hry – samozřejmě poněkud svévolně – mohl sledovat publikum dalekohledem nebo si na pódiu nenuceně pořizovat „selfíčka“… Že pak nestíhal nastoupit, je jasné. Pánové k všeobecnému veselí dokonale zahráli nejen vzájemné trumfování, ale i uražené odchody během hry a další špeky tohoto čísla, známého s Kahánkem například už z Brna, ale i opakovaně stále neodolatelného.
Šedesátý ročník festivalu končil tímto posledním koncertem výjimečně, adekvátně jubileu. K závěru se večer podařilo dál stupňovat. Objevila se Jana Sibera ve filmové hudební dvojroli s Donizettim a s enormně vysoko položenými koloraturami Diva Dance. A potom velšský hitmaker Karl Jenkins a jeho hudba, a to hned dvakrát – nejprve úderně rytmické Gloria, posléze populární skladba Adiemus. Na stupních po stranách auditoria se přišli postavit sboristé tří těles, z Nového Jičína, Hradce Králové a Litomyšle. Souhra na dálku se podařila, hudba byla působivá.
Aniž by taková paralela byla pořadateli jakkoli zmíněna, nabízí se: bylo tu ve skromném měřítku vlastně přítomno i jakoby něco z atmosféry londýnských Last Night of the Proms, kde jsou lidé v Royal Albert Hall a v Hyde Parku také propojeni telemostem a kde se v závěru s pohnutím spojí při společném zpěvu. S poukazem na sté výročí Československa byla takto v Litomyšli úplně posledním momentem večera – a silně emocionálním pojítkem pódia a auditoria – Masarykova oblíbená píseň Ach synku, synku. V kontextu toho, že pořadatelé letos vědomě nepožádali o záštitu současnou hlavu státu, docela jasné kulturní poselství.
