Koncert Pražské komorní filharmonie s dirigentem Jakubem Hrůšou 7. března v Rudolfinu, zařazený do Cyklu výjimečných projektů, tomuto nadpisu dostál – a to díky sólistovi. Po rovných deseti letech pozval orchestr pianistu Jefima Bronfmana , který tehdy v Praze uvedl všechny Beethovenovy koncerty. Nyní robustní umělec provedl Brahmsův První klavírní koncert se samozřejmostí, jaká nezasvěcenému posluchači sugerovala, že tato třičtvrtěhodinová kompozice je vlastně hračka. Technické nároky partitury pro Bronfmana opravdu nejsou problémem, brilance není tím, co by chtěl stavět na odiv, vzniká jaksi mimoděk a vždy je ve službách logické výstavby díla. Naopak zaujala vzájemná synergie s výborně doprovázejícím tělesem. To v první polovině uvedlo Beethovenovu svěží a strhující Symfonii č. 1 . I když na samém začátku nebyla pizzicata úplně spolu a druhá věta se mi zdála uspěchaná, byl výsledný dojem velmi pozitivní. Sólista na neutuchající aplaus odpověděl třemi přídavky letošních jubilantů: od Fryderyka Chopina to bylo Nokturno Es dur a „Revoluční“ etuda , od Roberta Schumanna pak finále Vídeňského masopustu ve strhujícím tempu.
