Pátý abonentní koncert cyklu A Filharmonie Hradec Králové pod taktovkou hostujícího šéfdirigenta Janáčkovy opery Národního divadla v Brně Jaroslava Kyzlinka , nabídl ve čtvrtek 13. února tematický večer s názvem „Výlet do Anglie“. Koncertu předcházela popularizační beseda s Lukášem Hurníkem k programu, na němž zazněla díla třech velikánů anglické hudby komponovaná v první polovině dvacátého století. Lukáš Hurník se poutavě ujal i průvodního slova večera. Sál Filharmonie nejprve rozezněly Čtyři mořské mezihry op. 33a Benjamina Brittena, které jsou součástí skladatelovy první, v dějinách hudby nejangličtější, opery Peter Grimes . Orchestr se partitury, překypující subtilní i drsnou instrumentální bohatostí líčící přírodní úkazy a živly, zhostil pod Kyzlinkovým vedením s nezvykle umírněným nasazením. Výslednému provedení chyběla jiskra nutné dávky imprese i expresivního náboje prostupující v těsném významovém sepětí každou ze čtyř meziher. Nejlépe vyzněla poslední mezihra Bouře, díky překvapivé svěžesti a prudké živelnosti. Čistotu kvalitního vyznění celé skladby poznamenaly bohužel drobné technické nepřesnosti. V následující skladbě se představil na pódiu violoncellista Jiří Hošek . Hráč, který je od roku 1998 sólistou Českého rozhlasu a na svém kontě má četné pozoruhodné nahrávky světové violoncellové literatury, zahrál Koncert pro violoncello a orchestr e moll op. 85, poslední významné dílo Edwarda Elgara. Publikum zaujal od prvních tónů. Všechna obtížná místa zahrál jasně a technicky bez chyb. Ponurý koncert, nabitý emocemi bolestí, žalu a skeptickým odevzdáním se životu, obdařil sugestivní hloubkou výrazu. Působivě vyzněly kontrastní tempové změny v první a třetí větě koncertu.
Vrcholem večera se staly Planety Gustava Holsta. Z původního sedmivětého díla zaznělo pouze pět vět věnovaných planetám Mars, Venuše, Merkur, Jupiter, Neptun. Astronom Jan Veselý obohatil realizaci citlivě koncipovanou videoprojekcí snímků střídajících záběry planet pořízených sondami NASA a teleskopem HST. Situováním Ženské sekce Filharmonického sboru za orchestr, do očím diváků nepřístupného prostoru, byla účelně podpořena vnitřní idea díla. Proporce sboru, orchestru a projekcí bez laciné efektnosti pokorně sloužily ideám jednotlivých vět a velice příznivě přispěly k vytvoření harmonického celku. Zpočátku lehce intonačně rozkolísaný sbor se v závěru barvitě rozezpíval. Jaroslav Kyzlink nastudoval náročnou suitu zodpovědně a se ctí, orchestr podal velmi zdařilý a kvalitní výkon.
