Navštívil jsem Mezinárodní hudební festival Kutná Hora 2015. Z hodinové cesty z Prahy byly sice více než tři, ale nepříjemný zážitek z totálně ucpaných silnic odčinila hudba. V chrámu sv. Barbory vytvořily soumrak a decentní osvětlení ve specifickém prostoru zvláštní atmosféru. Na pódium před kněžištěm přišel ruský pianista Konstantin Lifschitz a už s dosednutím vyrval z koncertního křídla Petrof první tóny Beethovenovy Sonáty č. 30 E dur, op. 109. Je to hodně přemýšlivý a pečlivý pianista, takže občas kontrapunkticky složitá faktura zněla (až na některé trylky) i v kostelní akustice transparentně. Pan Lifschitz však spíše Beethovena dobýval, než aby nechal hudbu plynout. Kontrastnost šla někdy až na hranu a éteričnost či něžné šťastné vytržení, avizované v programu, se moc nekonalo. Velmi dobrá však byla variační věta! Podstatně lépe dopadla Beethovenova Klavírní sonáta č. 32 c moll, op. 111, jejíž „mystičnost a jiný svět“ je blízký pianistově světu a asi i naturelu. Pan Lifschitz sice nemá beethovenské charisma například Alfreda Brendela, ba ani Paula Lewise, jenž hrál Beethovena na letošním Pražském jaru, ale jeho interpretace měla překvapivě vysokou úroveň. Aby byla pocta Ludwigu van Beethovenovi totální, vsunul violoncellista Jiří Bárta, dramaturg festivalu, mezi klavírní sonáty Houslovou sonátu č. 5 F dur, op. 24, která získala v průběhu času označení „Jarní“. Jestliže houslistka Chloë Hanslip, malá vzrůstem, velká uměleckým mistrovstvím, se s partem něžně mazlila a vychutnala si každičkou frázi, Konstantin Lifschitz nedokázal potlačit svoje ego a pořadí nástrojů v označení sonáty svou hrou vlastně otočil. A tak se mi zároveň tajil dech nad téměř referenční interpretací Britky a byl jsem otráven neotesaností „doprovodu“ se sníženou mírou empatie. Jediné, co bych paní Hanslip vytknul, byla poněkud uspěchaná tempa Allegra a Andante, čímž posluchače ochudila o část poetičnosti této geniální hudby.
Po konci koncertu se lidé přesunuli z chrámu sv. Barbory do blízké kaple Božího těla. Nokturno bylo poctou Johannu Sebastianu Bachovi. Gotický prostor je pro určitý typ hudby doslova ideální… Občas se stane, že je člověk nečekaně svědkem mimořádného okamžiku. 12. 6. mezi desátou a jedenáctou noční hodinou k tomu došlo. Pod prostými, ale nádhernými gotickými okny a klenbou zahráli tři muzikanti Bachovy Goldbergovy variace v úpravě Dmitrije Sitkovetského. Houslista Roman Patočka, violista Jakub Fišer a cellista Jiří Bárta jsou skvělí muzikanti. V jejich pojetí nebyl tento geniální opus zábava, ale mystický obřad. Jako z jiného světa na mě působila už vstupní Aria a pak to šlo variace za variací, každá jiná a přitom strukturálně složitý celek byl pevný jako blízký chrám svaté panny Barbory. (Jen u jedné či dvou variací jsem měl pocit, že aranžmá pro toto obsazení nevyznívá ideálně.) Hudebníci si hudby užívali, citlivě na sebe reagovali a stvořili nejhodnotnější komorní večer, jaký jsem v uplynulé sezoně slyšel! Jestli po této trojici nesáhne Český spolek pro komorní hudbu v Praze, tak to bude na pováženou…
Přestože festival skončil v neděli 14. 6. bachovským postludiem (Suity pro sólové violoncello – Jiří Bárta) v kostele sv. Petra a Pavla v Čáslavi, oficiální tečkou za osmým ročníkem byl sobotní večer v chrámu sv. Barbory. A opět jsem byl svědkem výjimečných okamžiků. Bruchův Smyčcový kvintet Es dur v Kutné Hoře ve dvou plnohodnotných zkouškách nastudovali a posléze provedli Roman Patočka, Štěpán Ježek (housle), Karel Untermüller, Jiří Pinkas (violy) a Lukáš Polák (violoncello). Provedení emocionálně pestré hudby s řadou vzrušujících kontrastů bylo zcela mimořádné. Pro patřičný efekt jsou klíčové party prvních houslí a první violy. Jak pan Untermüller, tak zvláště pan Patočka byli bezchybní a doslova zářili. Jejich kolegové pak vytvářeli spolehlivé pletivo, bez něhož by byla skladba jen krásnou prázdnou slupkou.
Efektní tečkou byl Mendelssohnův Oktet Es dur, op. 20. Většinou se k provedení spojí dvě smyčcová kvarteta. Jelikož Bártův festival stojí na principu tvůrčí dílny, bylo obsazení zajímavým osobnostním kotlem: Chloë Hanslip, Štěpán Ježek, Roman Patočka, Jakub Fišer – housle, Karel Untermüller, Jiří Pinkas – violy, Jiří Bárta, Lukáš Polák – violoncella. Jiří Bárta sice v úvodu s úsměvem řekl, že to bude provedení Sněhurky a sedmi cestujících trpaslíčků, ale opak byl pravdou. Bylo to rovnocenné, výsostné muzicírování. Všechno nebylo sice technicky stoprocentní, ale všichni si líbivou hudbu užívali a měli radost, že jsou na pódiu a mohou se o své potěšení dělit s lidmi. Na konci finálního Presta jsem si uvědomil, že to bylo jedno z nejlepších provedení, které jsem živě slyšel.
Nevím, jak dopadly jiné koncerty, ale nerutinní dramaturgie a úroveň koncertů, jichž jsem byl přítomen, mi opět potvrdily, že kutnohorský festival patří mezi nejzajímavější a nejkvalitnější cyklické regionální projekty a že náročný princip tvůrčího vzniku hudby v místě se silným geniem loci funguje. Snad si toho budou i nadále vědomi jak stát a město, tak i sponzoři.
