Festival Janáček Brno, který pořádá brněnské Národní divadlo každý druhý podzim, patří k nejzajímavějším festivalům naší republiky. Jeho bohatý program letos potrvá až do 24. listopadu.
Festival získal významné ocenění International Opera Awards a jeho kredit dále roste. Jistě je na něj hrdé vedení města Brna, zřizovatel Národního divadla, kterému divadlo spolu s festivalem Janáček Brno, festivalem Divadelní svět Brno a dalšími aktivitami přináší nejen kulturní prestiž, ale v návaznosti na to také kladné ekonomické a politické důsledky.
Národní divadlo Brno vzkvétá a letošní program jeho Festivalu Janáček přináší opět mimořádný výběr významných uměleckých institucí a jednotlivců. Ze zahraničních účastníků jmenujme alespoň Staatsoper Unter den Linden Berlin s Janáčkovou Věcí Makropulos, z orchestrů především Staatskapelle Berlin řízenou Christianem Thielemannem, ale také Bamberskou filharmonii s dirigentem Jakubem Hrůšou.
Národní divadlo Brno uvedlo na zahájení festivalu premiéru Janáčkových Výletů páně Broučkových v koprodukci s již jmenovanou berlínskou Staatsoper Unter den Linden a také s Teatro Real Madrid. Režíroval je jeden z nejzajímavějších operních režisérů, Kanaďan Robert Carsen. Právě Broučkovy výlety jsou poslední z Janáčkových oper, které se dosud nevěnoval (pomineme-li prvotinu Počátek románu a Šárku). Režisér Carsen spolupracuje s brněnským souborem už potřetí, společně vytvořili vynikající inscenaci Janáčkovy Káti Kabanové (2016) a před čtyřmi lety měl premiéru Janáčkův Osud.
Výlety páně Broučkovy se nenarodily pod šťastnou hvězdou, už jejich vznik poznamenala skladatelova klopotná spolupráce s množstvím libretistů, kteří se pokoušeli Broučkův dvojí výlet převést z literárního díla Svatopluka Čecha do podoby libreta. Trvalo celých devět let, než Janáček operu dokončil. Výlety patří k těm nejkomplikovanějším operním dílům vůbec a zatím jsem, bohužel, nepotkala inscenaci, která by byla přesvědčivá. Není divu, že i režisér takového formátu, jakým je Robert Carsen prohlásil: „Tato opera je rozhodně nejúžasnější, nejpodivnější a nejšílenější dílo, s jakým jsem se kdy setkal… Když si přečtete libreto, je víceméně ze 75 procent nesrozumitelné. Pro mě Brouček spadá do kategorie satiry…“ Velkým otazníkem při interpretaci Výletů zůstává i jejich předurčení pro obecenstvo tak rozdílných zemí, jako jsou Česká republika, Španělsko a Německo.
Robert Carsen se při realizaci inscenace nechal svést obdobím let 1968 a 1969 v našich dějinách. Brouček se v jeho pojetí setkává s Měsícem ve chvíli, kdy na jeho povrch vstupuje první člověk a Měsíčňany mu zastupují účastníci pověstného hudebního festivalu ve Woodstocku 1969. Ty budeme těžko podezřívat z toho, že by jen čichali ke květinám a pohrdali Broučkovými uzenkami. Původní konflikt přeestetizovaných Měsíčňanů s přízemním měšťáčkem se tu tedy nekoná.
Robert Carsen se domníval, že zejména druhá část Broučkových výletů, totiž jeho návštěva Prahy 15. století, kdy spolu bojují husité a křižáci, bude pro zahraniční diváky příliš odlehlá, a tak přesunul i tento Broučkův výlet do let 1968–69, do doby srpnové okupace Československa a následujících událostí. Nedomnívám se, že je volba této doby šťastným řešením, protože pro svou základní srozumitelnost potřebuje hned několikanásobný klíč.
Celou inscenaci Výletů páně Broučkových uzavřel režisér Carsen do skříňky dobového televizoru, v němž postupně vidíme „přímý přenos“ jevištních akcí a značný počet černobílých dokumentárních videozáznamů z let 1968–69. Provázání těchto výrazových rovin je logické, má jen jednu zásadní chybu – vůbec se nepropojuje s libretem a s hudbou. Těžko můžeme očekávat, že paralely bojů mezi husity a křižáky (včetně zásadních náboženských problémů) se myšlenkově prolnou s událostmi let 1968–69. Lze snad husitské hnutí nahradit přepadením republiky spojenými „přátelskými“ vojsky!? Kde najít v té době paralelu k Janáčkovu velebnému „Slyšte rytieři boží, připravte se již k boji, chválu boží ku pokoji statečně zpievajte!“, kde získat přirozenou důstojnost dobové atmosféry!? Pokud na jevišti ukážeme zdi polepené nápisy „Iditě domoj“, tedy projevy jakési kvazi obrany lidí beze zbraní nebo na to navazující symboliku porážek týmu Sovětského svazu v hokeji, pak si musíme připadat ne jinak než směšně. Neméně směšně než pan Brouček. A tak přidáme čin Jana Palacha. Nepatří tam, podobně jako do Janáčkova Broučka v 15. století nepatřil Jan Hus. Janáček (a už Svatopluk Čech) nepotřebovali proti Broučkovi postavit výrazného hrdinného jednotlivce, konfrontovali jej se společenským duchem doby. Palachova fotografie se na jevišti objeví za generální pauzy v orchestřišti. Jak jinak než v tichu, když je v této opeře nežádoucí? Pak touto fotografií „vytapetujeme“ zadní prospekt jeviště. Pochopí zahraniční diváci z takových obrazů víc, než že jsme opravdu velmi podivní lidé? Ano, je to tak, my ostatní jsme tehdy místo ozbrojeného boje psali „vtipné“ vzkazy vojákům, kteří nikdy nepochopili (a nesměli pochopit), oč v naší zemi šlo. Nebylo to ostatně poprvé, co vedení našeho státu trvalo na svém direktivním příkazu, že se cizím vojskům nemáme bránit silou, protože by došlo ke zbytečnému krveprolití. Už při obsazení Československa Hitlerovými vojáky v roce 1939 museli i ti, kteří byli připraveni bojovat se zbraní v ruce uposlechnout rozkazu a podvolit se. Nic nového pod sluncem. Stydět se za to, nestydět? Vyjde to nastejno. Reagovali jsme v podstatě jako Švejkové. Mimochodem – jak se liší Švejk od pana Broučka? Nepije tolik piva. Asi. Tedy aspoň ne tak programově jako pan Brouček. A my se mu podobáme. Tak to myslel pan režisér Robert Carsen? Pak by měl samozřejmě pravdu a jeho inscenace by byla satirou na satiru. Tedy pokud to tak opravdu myslel a diváci to tak pochopili. Ať už ti naši, nebo ti cizokrajní.
Robert Carsen použil černobílé dokumentární záběry z Palachova pohřbu, v nichž se u jeho hrobu mihne evangelický farář Jakub Trojan, který se tenkrát otevřeně a nebojácně vyjádřil o příčinách činu Jana Palacha. Vidíme také smuteční průvod s totálně zdrcenou Palachovou matkou v čele. To už hraničí s necitelností. Španělé, Němci a my máme pochopit pana Broučka díky takto popisovaným událostem roku 1968 a l969 v České republice? Obávám se, že to nelze. Ano, budou se snad líbit naše vlajky, hokejisté a jejich jásot, možná diváci svým způsobem ocení i Jana Palacha, pokud budou tušit, co se tehdy stalo. Bude-li jim chtít pan režisér Carsen vysvětlit aspoň základy situace, do níž jsme se v létě roku 1968 dostali, bude nejspíš potřebovat tlustospis o nic méně obsáhlý, než kdyby šlo o to původní, pro něj „neatraktivní“ 15. století.
Režijní pojetí Matěje Broučka nijak nesnižuje vklad, který operní soubor Národního divadla Brno vložil do této inscenace. Účinkující jsou vždy povinni podřídit se vedení inscenačního týmu. A to také udělali. Dirigent Marko Ivanovič se sbormistry Martinem Buchtou a Pavlem Koňárkem věnovali hudební a divadelní podobě Výletů spolu s celým souborem maximální úsilí. Králem jeviště je ovšem vynikající představitel pana Broučka Nicky Spence. Báječně zpívá, hraje a bylo mu také nejlépe rozumět. Na druhé straně – pan Brouček je jedinou živou postavou této opery. Ostatní jsou víceméně jeho „křovím“. Snad jen s výjimkou trojjediné milostné dvojice Mazal, Blankytný Petřík (Daniel Matoušek) a Málinka, Etherea, Kunka (Doubravka Novotná). Ostatní postavy se v tom mumraji, bohužel, dosti ztrácejí.
Velkým vítězstvím inscenace Výletů páně Broučkových je koprodukce mezi Čechy, Španěly, Němci. Tu považuji za největší přínos nové inscenace, jejíž premiéra zahájila letošní festival Janáček Brno. U inscenace nikdy nevíme předem, nakolik nás zaujme. Ostatně náš názor na ni je jen a jen jedním z mnoha. Jak na inscenaci zareaguje zahraniční divák, to je další otázka. Nezatížen znalostí našich dějin bude inscenaci patrně sledovat v její prvoplánové „efektní“ podobě. Kaleidoskop srpna 68 a roku 69, naše kvazi dětinská reakce na vpád vojsk Varšavské smlouvy, dějinné následky přetrvávající až do převratu v roce 1989 i dále. Otázky víry v roce 1968 a v letech dalších ve své jednoznačné dvojlomnosti, kterou měly v 15. století, už dávno vymizely, vznešenost doby také. Jak bude režisér Carsen zahraničním divákům vysvětlovat existenci činu Jana Palacha, hokejové utkání jako vítězství nad agresorem, vlajkoslávu demonstrantů? Jím podepsaný obsah opery, který uveřejnil v programu k inscenaci, se překvapivě zcela kryje s obsahem libreta. Také staročeština v libretu zůstává. Od 15. století je k roku 1968 nekonečně daleko. Náš Srpen 68 může fungovat jen v případě, že je tento rok zvolen jako důkaz broučkoidnosti občanů. Satira satiry. Proč ne. Ale bez Jana Palacha, prosím. O hrdinskosti skutečných historických osobností Výlety pana Broučka opravdu nejsou. Jsou o maloměšťákovi Broučkovi, který by měl být pro diváky odstrašujícím příkladem. Tady je to takový omezený, svým způsobem roztomilý měšťáček v dokonalém pojetí Nickyho Spence. Mohl by žít mezi námi tady a teď – nemusíme se kvůli němu uchylovat do historie, ať už daleké nebo poměrně blízké…
Leoš Janáček: Výlety páně Broučkovy, Národní divadlo Brno v Janáčkově divadle 1. listopadu 2024. Dirigent Marko Ivanović, režie Robert Carsen, scéna Radu Boruzescu, kostýmy Annemarie Woods, světelný design Robert Carsen / Peter van Praet, dramaturgie Robert Carsen / Patricie Částková, sbormistři Martin Buchta / Pavel Koňárek, video Dominik Žižka. Universal Edition 32436 / Editio Moravia 111 204, editor Jiří Zahrádka.
