HARMONIE oslavila 90. narozeniny profesora Antonína Kohouta v prosinci a ve stejný měsíc (7. 12., Rudolfinum Praha) připomněl výročí zakladatele Smetanova kvarteta Český spolek pro komorní hudbu; člověka, kterému je spolek zavázán jako málokomu. Místo aby z večera učinil jednu z dominant 115. sezony, pozval třeba několik kvartet a trií, která odchoval, a udělal z toho společenskou událost, tak nabídl řadový koncert renomovaného Kocianova kvarteta , jehož dosavadní práce si cením, ozvláštněný dlouhou pětidílnou laudací prof. Josefa Kouteckého . Kocianovci museli počítat s tím, že v tuto chvíli budou srovnáváni se svými učiteli více než kdy jindy. Bohužel z toho byl nakonec večer, na který musím rychle zapomenout; šance na unikátní, historický zážitek přišla vniveč.
Jako první zazněl Mozartův raný Kvartet C dur K 157 . Bylo to jediné poslouchatelné číslo programu – stylově vydařené, bzučivě klidné, tempově přesné. Údajně jako poctu svému profesoru uvedli Kocianovci Smetanův Kvartet č. 1 e moll „Z mého života“ . Jestliže pro Smetanovo kvarteto to byl osudový opus, pak u jejich žáků to, alespoň v prosinci 2009, neplatilo. Nehráli špatně, koneckonců se jedná o špičkový český soubor, ale jediné pocitové adjektivum, jež mě napadá, zní: nezajímavé. Scházel tomu drive, dramatismus, tónová a intonační perfekce. Ke škodě Kocianovců jsem toto dílo slyšel v 70. a 80. letech několikrát od Smetanovců. Tehdy neexistovalo, že by violista či sekundista hráli falešně či dokonce lovili tóny v hudebním všehomíru, že by tón primária postrádal vroucnost a lesk a působil bezbarvě, že by cellista hrál pouze tóny bez šťávy a vášně. Jistě mají jasno v koncepci, ale tento večer ji nechali doma. Za takového Smetanu by jim dal profesor Kohout tučné minus. Kdyby mělo být toto niveau setrvalým stavem, tak v rámci dnešní ostré konkurence českých mladších ansámblů by bylo možná příhodné uvažovat o budoucnosti…
Třetím číslem večera byl pro mě nepochopitelně Koncert pro housle, klavír a smyčcové kvarteto D dur op. 21 Ernesta Chaussona. Nevím, proč na počest svého kantora raději nezvolili místo díla, které Smetanovci nikdy nehráli, například některý z posledních Beethovenových kvartetů! Nicméně přestože se jedná o skladbu kompozičně problematickou, tak výsledek byl lepší nežli u Smetany. Kocianovci si pozvali dva generační protipóly – možná až příliš zralého houslistu Luze Leskowitze a mladého pianistu Stanislava Gallina . Gallin se pokusil se střídavým úspěchem naznačit skladatelovu ne příliš originální barevnou paletu sklonku 19. století; škoda málo plastického úhozu. Výkon pana Leskowitze zůstal hluboko za jeho nahrávkami, které jsem slyšel (Mozartovy komorní skladby pro Naxos). Jeho úzký, subtilní tón se stylově možná k Chaussonovi hodil, leč od houslisty jeho renomé a vlastníka špičkových houslí Ex-Prihoda Stradivarius (1707) jsem očekával podstatně víc. V ansámblu se ztrácel, jeho projev postrádal jakoukoliv osobitost a některé laufy byly odehrány velmi „bezstarostně“. Jelikož Česko nabízí řadu výborných houslistů, tak mám pro jeho účast dvojí vysvětlení: buďto je rodinným přítelem kvarteta nebo se jedná vzhledem k jeho vedení komorních Salzburger Schosskonzerte o obchodní vztah. Jinak nechápu, proč by měl hrát právě v Rudolfinu. Bohužel koncert na počest Antonína Kohouta byl pro mě nečekaným, smutným zklamáním.
