Jednota koná ve své novodobé historii výroční koncerty pravidelně 26. března, počínaje rokem 2011, kdy byla znovuzaložena po dvoustech letech. Připomeňme jen krátce, že její historie je úzce spjata se vznikem pražské konzervatoře, která byla založena, jako jedna z prvních škol svého druhu v Evropě, 24. dubna roku 1811 v tehdejším dominikánském klášteře sv. Jiljí. Její nejslavnější období je spojeno se jménem Antonína Dvořáka, který zde působil nejprve jako profesor, od roku 1891, a později i jako ředitel v letech 1901-1904. To již byla konzervatoř přestěhována k vltavskému nábřeží, kde od roku 1884 získala prostory v budově tehdy právě dostavěného Rudolfina. Po roce 1918 převzal péči nad ústavem stát, a Jednota byla z vlastního rozhodnutí rozpuštěna. Během První republiky konzervatoř několikrát změnila své sídlo, aby nakonec definitivně skončila v budově Na Rejdišti, kde sídlí dodnes, od roku 1992 – kdy se Rudolfinum stalo sídlem České filharmonie – již však bez možnosti využívat jeho sálů pro své produkce.
Tato naléhavá potřeba byla naplněna až v roce 2011, kdy se konečně nejen konzervatoř, ale i město Praha dočkala nového koncertního sálu. Po neuvěřitelných 105 letech. Čechy již dávno nejsou konzervatoří Evropy, a najít muzikanta mezi obyvateli Česka může být mnohem nesnadnější, než by napovídalo dnes již hodně podezřelé pořekadlo Co Čech, to muzikant. Přesto, ale spíše právě proto je význam nového koncertního prostoru nedocenitelný, a nejen pro vnitřní pedagogické účely učiliště. Za čtyři roky své existence se sál dobře osvědčil jako stánek komorní hudby, jíž poskytuje, přes nezvyklý půdorys sálu, vhodné akustické prostředí. Byl jsem tedy zvědav, jak bude znít v jeho oválném prostoru orchestr. Symfonický orchestr konzervatoře pod taktovkou Miriam Němcové, jež stojí od roku 1995 v jeho čele, provedl na letošním výročním koncertu Jednoty tři díla, jež patří k základním repertoárovým pilířům: předehru ke Smetanově Prodané nevěstě, Schumannův Klavírní koncert a moll, se sólistkou Markétou Sinkulovou (*1994), a korunou měla být Beethovenova Osudová. Vyslechnout tato tři díla v provedení studentského orchestru je specifickým zážitkem, jenž je jen obtížně recenzovatelný, a to i za přepokladu zásadní modifikace hodnotících kritérií. Pedagogicko-pragmatický účel zde nabývá vrchu nad čímkoli jiným – např. nad rozumně zvoleným obsazením sekcí i jejich rozsazením. (Poměr 12 violocell a tří kontrabasů je sice absurdní, ale zdůvodnitelný pedagogickými zřeteli – letos se prostě urodilo hodně cellistů, a všichni si musí zahrát). Stejně tak možno diskutovat o vhodnosti umístit fagoty tak daleko od horen a basů, když instrumentační logika (všech tří skladatelů) pokládá tyto nástroje za kombinačně velmi příbuzné a podle toho s nimi zachází. Právě nedostatečné vzájemné slyšení se ve zvukovém obrazu studentského orchestru projevovalo mnohem markantněji než technické manko. Po této stránce jsou již všichni připraveni vesměs velmi dobře, co však naléhavě potřebují je větší zkušenost a sehranost. Zážitek společné hry je pro ně z pochopitelných důvodů zatím příliš vzácný a nestrávený.
Mezi tyto důvody však bohužel nutno řadit i akustické podmínky, jež je sál, v současném architektonickém finiši, v plném obsazení (nejen pokud jde o hráče, ale i posluchače) schopen nabídnout. Prostě a jednoduše, sál je sice, s odřenýma ušima, schopen pojmout větší symfonický orchestr, ale rozhodně už ne jeho fortissimo. A ty odřené uši samozřejmě má posluchač. Pokud to není rodič debutující ratolesti, jenž se více dívá, než poslouchá, tak odchází po dvou hodinách s unavenýma ušima, pln velmi nepříjemných sluchových dojmů. A odcházel by tak, i kdyby zde hrála Berlínská filharmonie. Jsem však přesvědčen, že ani hráčům se v absurdně přehlceném prostředí (ve kterém se dokonce na jistých frekvencích projevuje i tzv. třaskavá ozvěna) nehraje dobře. Klavíristka sváděla nerovný boj s orchestrem – o tom, zda vše bylo v některých hlubších pasážích zahráno správně, bylo možno se přesvědčit spíše zrakem než sluchem. Nepíší se mi ty řádky lehce, vzhledem k výše zmíněnému kontextu, ale pokud si má nový sál uchovat svůj smysl, měl by být vyhrazen výlučně pro komořinu. Anebo radikálně přestaven. Hudba musí sluch laskat, a ne jej ničit.
