Letošní ročník Smetanovy Litomyšle přinesl řadu dramaturgických pozoruhodností, co se operních, oratorních i symfonických titulů týče a jedním z večerů, kvůli kterým stálo za to do překrásného Smetanova města zajet, byl koncert 4. 7., na němž dirigent Ondrej Lenárd společně se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu provedl Mahlerovu Druhou symfonii c moll „Vzkříšení“. Na lektorském úvodu, který pořadatelé připravili k většině koncertů (a které byly hojně navštěvované), se Ondrej Lenárd projevil jako správný mahlerovec – se svým uhrančivým pohledem a vysokým, zachmuřeným čelem popsal svůj vztah k Mahlerově hudbě: „Když studuji Mahlera, nedokážu se soustředit na nic jiného. Možná bych neměl ani řídit auto, abych nebyl nebezpečný,“ a ujišťoval návštěvníky, že není třeba obávat se hodinu a půl trvajícího symfonického kolosu: „Nebojte se a ponořte se do Mahlera. Pokud se mu cele odevzdáte, otevře se vám netušený svět obrovské duševní hloubky.“ Stejně pokorně a nábožně potom nastoupil před orchestr a ponořil se do Mahlerovy Druhé symfonie. Lenárd patří k mahlerovským dirigentům, kteří vnímají především emotivní a duševní stránku díla, jeho interpretaci lze přiřadit ke Kubelíkovi nebo Bernsteinovi – dirigentům, pro které bylo následování hudební struktury prostředkem, nikoli cílem. A takové bylo i provedení Druhé symfonie. Pozornost se neubírala k detailům, k plastičnosti partitury a k diferenciaci zvukových pásem, ale k celku, k cestě od Tryzny ke Vzkříšení, s mahlerovskou hloubkou a patetičností, s burácivými fortissimy a mrazivými piany. SOČR i Český filharmonický sbor Brno dokázali Lenárdův tah velice dobře vystihnout, sólistky (Eva Hornyáková a Terézia Kružliaková) dle mého ulpěly na povrchu dramatického efektu. Stejně tak někteří posluchači, kteří začali tleskat ihned po doznění posledních tónů. Snad aby dali najevo, že je Mahler uchvátil, snad aby byli co nejdřív doma. Co by člověk dal za to, aby měl v takové chvíli pár vteřin absolutního ticha na vzpamatování se z večera stráveného v Mahlerově světě…
Byl-li páteční večer ve znamení vzkříšení, pak se poslední den festivalu nesl ve znamení života, radostného a hýřivého. Dramaturgie závěrečného koncertu 6. 7. s tradičním názvem Velké finále, by se dala spíš nazvat přehlídkou české hudby, pro lecjaké ucho možná až příliš pestrou. Celý večer patřil Radkovi Baborákovi a jeho České Sinfoniettě, mladému orchestru, který žije hudbou a s kterým hudba ožívá (omlouvám se čtenářům za quasireklamní slogan, nemůžu jinak). Koncert otevřela premiéra efektní symfonické fantazie Lukáše Hurníka Na cestě z Litomyšle inspirovaná původním motivem Bedřicha Smetany, zaznamenaným během jeho cesty z Litomyšle v roce 1867, následovala Smetanova Vltava, velmi odvážná, s akcentem na dynamické zvraty a krátkodeché frázování, a zlatým středem první půle byl Koncert pro dva lesní rohy a orchestr Es dur Antonia Rosettiho. Virtuózní klasicistní skladba v podání dvou osobností české horny – Radka Baboráka a Kateřiny Javůrkové za doprovodu komorní verze České Sinfonietty – byla fantastickým zážitkem. Dvořákova Romance pro housle a orchestr op. 11 (sólista Dalibor Karvay) byla plná sentimentu a barev, v dramaturgii první poloviny koncertu ale trochu zapadla a nechala „spadnout řemen“ mezi Rosettim a P-47 Thunderboltem Bohuslava Martinů, kusem, který České Sinfoniettě skvěle padne – důraz na detail, čistota melodické linie, živoucí tep a ostrý rytmus, obrovská energie. Po nášupu české hudby v první půli čekala posluchače ještě Dvořákova Novosvětská, pro kterou v podstatě platilo výše zmíněné o Vltavě a Thunderboltu. Závěrečný koncert s sebou letos nesl i jednu novinku – audiovizuální přenos ze zámeckého nádvoří do nedalekých Klášterních zahrad, které ten večer zaplnily rodiny s dětmi, kočárky a dekami, mladé páry s lahvemi vína a skleničkami (v praktičtějším případě s umělohmotnými kelímky) a ostatní požitkáři. Věřím, že se nápad ujme a příští rok zopakuje. Vyměním sedačku za kus trávníku!
Psáno pro: HARMONIE 8/2014
