Letní slavnosti staré hudby navštívily letos mezi 20. červencem a 5. srpnem zajímavé lokality (Emauzské opatství, kostel sv. Martina ve zdi, Trojský zámek, barokní sál Šlechtovky, Letní refektář Strahovského kláštera) a oblažily posluchače mnohými hudebními perlami. Určitě musím připomenout například lamentace Orlanda di Lassa, hudbu Johannesa Ciconii, nádhernou Händlovu Chaconnu A dur nebo taneční španělskou renesanční hudbu.
Vrcholem byl 5. srpna večer v kostele sv. Šimona a Judy s hudbou, která zněla na dvoře Ludvíka XIV., který by se nespíše neuskutečnil bez významné spolupráce s Centre de musique baroque Versailles. Hudba měla být potvrzením motta 22. festivalového ročníku – Vznešenost a ušlechtilost.
V průběhu večera jsem se nemohl zbavit dvou myšlenek. První byl pocit prostorové nepatřičnosti, protože právě takováto hudba s alegorickými texty, jež nepokrytě oslavovaly narcistického krále, by měla spíše znít ve Španělském sále Pražského hradu. Druhou myšlenkou bylo evidentní „řiťolezectví“ skladatelů, což byla asi nezbytná výbava, aby mohl člověk participovat na okázalém bohatství královského dvora Ludvíka XIV., který ždímaje finančně Francii stal se počátkem konce Bourbonů 17. ledna 1793 na pařížském Place de la Révolution.
Collegium Marianum bylo celý večer dominantním hybatelem děje i hudby. Hrálo velmi koncentrovaně a zvláště v instrumentálních částech přesně a bylo svou vedoucí Janou Semerádovou, která místo dirigování hrála na flétny, což bylo ve vokálních částech škoda, a koncertní mistryní Lenkou Torgersen výborně připraveno.
Pro získání pozornosti publika byla pastorální Chaconna Michela Richarda de Lalanda dobrou volbou. Pak přišlo na řadu první velké vokálně instrumentální číslo večera – Les Plaisirs de Versailles Marca-Antoina Charpentiera. Hudebně to potěšení bylo, i když jsem už slyšel zajímavější díla tohoto skladatele, ale majestátní oslava Krále Slunce, dokonce nijak neskrývaná, byla trapně podlézavá – při „sboru radovánek“, proč by měl „Ludvík, slavný hrdina, přijít o radost, již skýtá hudba? Zadržte, zůstaňte, nepouštějte tato místa!“ Sborová tečka byla pak výtečná – „Veliký králi, vavříny ověnčený, nezdají-li se naše flétny a naše hlasy schopny přinést ti úlevu od válečnických úkolů, měj naše přání za činy.“ Nuže, flétna paní Semerádové by Ludvíkovi úlevu jistě přinést mohla, ale jeho válečná megalomanská nenažranost by si zasloužila vysokofrekvenční zničení sluchu.
Charpentierova půvabná hudba měla stylově povolané interprety. Hlavně to byla v roli Hudby sopranistka Chantal Santon Jeffery, která pěvecky drtivě večeru dominovala. Ostatní, o generaci mladší pěvci, kteří občas vedli dialog s intonací, se velmi snažili (hlavně pak hlasově poněkud ostrá sopranistka Marine Lafdal-Franc), ale vedle barevně bohatého, tvárného a intonačně jistého hlasu paní Jeffery působili jako studenti.
Další půvabnou alegorickou hříčkou byla novodobá premiéra menší opery Le Retour de dieux sur la terre (Návrat bohů na zemi) z roku 1725 od Françoise Colina de Blamonta. Hudba po všech stránkách zajímavější než Charpentier a pro mě objev roku. Superintendant královské hudby se chtěl při příležitosti svatby Ludvíka XV. s Marií Leszczyńskou před královskými mecenáši vytáhnout, a tak nejenže sepsal velmi kvalitní hudbu, ale jasně alegoricky naznačil, komu je za co vděčný: „…oslavit tuto říši, v níž harmonie vládne tak jako v mých akordech“, „všichni svorně říkají, že pod jeho zákony je pravé štěstí“. A vláda Bourbonů? „Jaký triumf! Jaké vítězství!“
Nymfa Seiny Chantal Santon Jeffery sice měla menší roli než její předešlá Hudba, ale i tak bylo zřejmé, kdo vede pěvecký ansámbl, který celý večer dále tvořili Anne Sophie Petit, Adriána Kalafszky, Clément Debieuvre, Jordan Mouaїssia a Thierry Cartier. Orchestr skvěle zahrál všechny předehry, mezihry a dohry, takže byl skutečnou ozdobou koncertu. (Blamontovu operku prý čeká nahrávka.)
Spontánní aplaus přiměl hudebníky k atraktivnímu přídavku, francouzskému baroknímu hitu – Les Sauvages, Danse du grand calumet de la paix: „Forêts paisibles“ Jeana-Philippa Rameaua z opery Les Indes galantes. Nadšený ohlas muzikanty evidentně zaskočil, takže druhý přídavek připomenul Françoise Colina de Blamonta a jeho divertissement Le Retour des dieux sur la terre – sbor Celebron a jamais la présence d´Astrée.
Douška. Večer měl nečekanou tečku. Z kostela sv. Šimona a Judy, komorního sídla orchestru FOK, jsem šel se svou paní do Dejvic přes Letnou. Od „Stalina“ k nám doléhala hudba z Traviaty. Když jsme tam zvědově došli, zjistili jsme, že jeden z největších operních trháků zde originálně provádí společenství RUN OPERUN. Celkem je mi jedno, že zpěv Violety měl daleko do úrovně Anny Netrebko, Alfredo Germont se nemohl porovnávat s Pavarottim či Bergonzim a jeho otec s Thomasem Hampsonem nebo Cesarem Siepim, ale operní underground evidentně silně zaujal řadu mladých lidí, kteří popíjejíce kolem postávali a nadšeně tleskali. Zjistil jsem, že řada z nich slyší celou operu poprvé v životě… Jestli budete mít možnost setkat se touto netradiční propagací opery, zastavte se.
Letošní Letní slavnosti staré hudby byly úspěšné a můžeme se těšit na překvapení roku 2022. Za sebe jsem rád, že je v Česku soubor, který se dlouhodobě koncepčně a na nejvyšší u nás možné úrovni věnuje mnohotvárné francouzské barokní hudbě. I za to patří Collegiu Marianum poděkování!
