Do hloubi 20. století zavedli Pavel Šporcl a Petr Jiříkovský posluchače a diváky koncertu Moje houslové legendy , jenž byl součástí Generali Tour 2013. Na pódiu před paravánem starý gramofon na šelakové desky, který měl v programu aktivní roli (stařičká nahrávka Drdlova Souveniru v podání Jana Kubelka), a poněkud mladší věšák. (Škoda, že retro nebylo dotaženo do konce a době vzniku programu neodpovídalo i oblečení.) Program tvořily hlavně skladby z jeho desky My Violin Legends s vročením 2013, které bychom dnes označili jako přídavkové perličky. Možná proto působily závažností, stopáží a kompoziční úrovní tak dobře dvě kompozice, které dali světu sice velcí znalci houslí, ale zároveň vynikající skladatelé. Dvořákova Sonatina G dur zde byla jistě kvůli sálu (Dvořákova síň Rudolfina, 29. 11. 2013), vztahu Dvořáka k českým houslistům (Ondříček, Bennewitz, Kubelík) i faktu, že máme díky němu mezi světovými houslovými koncerty svého zástupce, nicméně výborné provedení Pavlem Šporclem učinilo z prostinké, nenáročné kompozice událost. Ovšem vrchol koncertu přišel před pauzou. Eugen Ysaÿe je pro všechny milovníky houslí autorem šesti sólových, víceméně neobarokních sonát, nicméně napsal i několik výjimečně dobrých kompozic pro housle a klavír. Jednu z nich si vybral i Pavel Šporcl a rozměrné Poéme elegiaque op. 12 dal patřičnou závažnost, hloubku a melancholii; výborné provedení!
Hudební eleganci, stylovou noblesu a tónovou svítivost proložil několika vtipnými, nepatetickými verbálními předely. Tím více vynikla větší či menší salonní elegance skladbiček od Lauba, Kociana, Kubelíka, Ševčíka, Ondříčka a Drdly, českých houslistů, kterým vzdal pan Šporcl deskou a svým turné poctu. (Ostatně coby žák Václava Snítila, kterého také vzpomněl, patří do linie pražské houslové školy, jež začala v 19. století Antonínem Bennewitzem.) Nasládlá atmosféra večera ve stylu salonů a kaváren prvních dekád 20. století, jež byla přítomna i v přídavcích, mě natolik omámila, že jsem si cestou domů pobrukoval téma Kocianovy skladby Old Folks at Home .
Nemyslel jsem si, že budu schopen vydržet na koncertu s převážně přídavkovými skladbičkami, navíc stejného kompozičního rodu. Pavel Šporcl však dokázal učinit z klišé, byť hezkého a vynalézavého, občas až stereotypu, příjemný zážitek! A to neumí každý…
