Na předposledním koncertu cyklu Světová klavírní tvorba (Dvořákova síň, 17. 3. 2018) nabídl FOK posluchačům renomovaného francouzského pianistu Érica Le Sage. Do programu svého pražského recitálu zařadil umělec díla dvou z nejvýznamnějších klavírních skladatelů: Roberta Schumanna (který je pianistovým erbovním autorem) a letošního jubilanta Clauda Debussyho. V průběhu večera se ukázalo, že se jednalo o promyšlený a značně rafinovaný výběr skladeb. Jeho leitmotiv by se dal nejspíš označit jako „vzpomínky“.
Svůj recitál zahájil Éric Le Sage Schumannovým klavírním cyklem Dětské scény op. 15. Název tohoto cyklu je trochu zavádějící – Schumann jej nenapsal pro děti, ale pro dospělé. V třinácti drobných kouscích se tu mladý zamilovaný skladatel vrací do idylických dob svého vlastního dětství. Úvodní číslo Dětských scén nese název O cizích zemích a lidech. Éric Le Sage hrál tuto půvabnou melodickou skladbičku ve ztišené dynamice, klidně, měkce a zpěvně – jako vzpomínku na cosi dávného, vzdáleného a hezkého. A podobně hrál i další čísla cyklu. Navazoval jednu skladbičku za druhou attacca, bez sebemenšího přerušení, stejně tak, jako nám plynou samovolně v hlavě naše vzpomínky. Slavné Snění, umístěné skladatelem přesně do poloviny díla, tvořilo v pojetí Érica Le Sage jakýsi ideový svorník Dětských scén. Působivou symbolickou tečkou se stala nesmírně senzitivně podaná předposlední skladbička Dítě usíná. Bohatou pedalizací závěrečné skladby, nazvané Básník promlouvá, pak jako by nám chtěl Éric Le Sage naznačit, jak blízko má Schumann k Debussymu.
Světem dětí bylo inspirované i druhé číslo večera, šestivětý cyklus Dětský koutek Clauda Debussyho. Éric Le Sage ho přednesl neméně citlivě, neméně poeticky a neméně měkce než Schumanna, opět většinou v tiché dynamice (neuvěřitelné, snad už ani ne zahrané, ale jen tušené pianissimo v posledních taktech Pasáčka), jako by chtěl posluchačům dopřát co nejvíc prostoru pro jejich vlastní vzpomínky a sny. Klavíristovo magické kouzlení se zvukem vyvrcholilo v Tanci sněhových vloček, který se pravděpodobně již nedá zahrát sugestivněji.
V následující Debussyho první knize Obrazů už posluchačům stačilo jen nechat se opájet světelnými odlesky a šploucháním v Odrazech ve vodě a pastelovou rokokovou barevností v Poctě Rameauovi. Ze závěrečné věty Obrazů, nazvané Pohyb, se pak po všem tom příjemném snění stal vlastně efektní „finálštyk“ první části klavíristova recitálu. A Éric Le Sage ho nechal posluchače vychutnat se vší svou virtuozitou.
Do vzpomínkového rázu večera skvěle zapadly i Schumannovy Tance Davidovců op. 6, inspirované skladatelovým vztahem ke Claře Wieckové. Nejedná se totiž o tance ve vlastním slova smyslu, jako spíš o charakteristické skladby. Sám autor o Tancích Davidovců Claře napsal: „ten příběh představuje celý večer před svatbou“. V rozsáhlém osmnáctivětém cyklu se střídají nálady jako v kaleidoskopu. A Éric Le Sage je dokázal citlivě a přesvědčivě tlumočit – od křehkých, lyrických zasněných kousků (krásná č. 5, 7, 11, 14) přes části doslova nabité euforií (výtečná č. 9, 15) a vtipem (bezkonkurenční č. 12) až po čísla vysloveně dramatická (vynikající č. 6, 13). V posledních dvou větách cyklu nám Éric Le Sage dopřál ještě trochu času pro snění, aby nás připravil na efektní závěr svého recitálu, Debussyho virtuózní Ostrov radosti. I tuto skladbu můžeme do jisté míry vnímat jako „vzpomínkovou“ – vznikla na ostrově Jersey, kde Debussy strávil léto se svou milenkou (a pozdější manželkou) Emmou Bardac. V podání Érica Le Sage jiskřil Ostrov radosti barvami, a jak hudba plynula, stále více jsem oceňoval klavíristův smysl pro poezii, pro práci s časem, jeho měkký úhoz, ale také jeho výbornou a jakoby samozřejmou techniku. A především jsem obdivoval jeho cit pro zvukové nuance: když se po úvodní rychlé části zklidnil tok hudby do pomalého valčíku, zněl mu klavír sladce a voňavě jako med – nic takového jsem ještě nikdy u žádného pianisty nezažil.
Když si posluchači dosnili svůj sen o Ostrově radosti a vytleskali Érica Le Sage k přídavku, klavírista jim na dobrou noc zahrál volnou větu z Mozartovy Sonáty C dur KV 330. Něžně, tiše, aby jim na cestě po čerstvě zasněžené noční Praze to příjemné snění ještě nějakou chvilku vydrželo.
