Záslužným činem bylo koncertní provedení Wagnerovy operní prvotiny Die Feen , kterou napsal na počátku svojí kariéry. Ukázalo se, že Víly nejsou zdaleka jen hříchem mládí, ale zábleskem tvůrčí geniality, že dílo není jen romantickým příběhem bizarního soužití člověka se světem nadpřirozených bytostí, ale že se dotýká i otázek filozofických, ba existenciálních. Kdysi byla opera odmítnuta pro svou délku (s pauzami trvá čtyři hodiny) a hutnou instrumentaci. Dnes je tomu naštěstí jinak.
Víly v sobě nesou už zárodky složité, invenčně bohaté motivické práce, širokodechého rozvíjení témat, exaltovanosti vokálních partů, rozlehlých, lyricky meditujících ploch a strhujících dramatických pasáží. Wagnerián zde objeví řadu kompozičních předzvěstí pozdějších zralých děl. Vůbec pak nevadí určitá závislost na Beethovenovi, Weberovi a Marschnerovi. Úspěch koncertního provedení by měl být inspirací k jevištnímu ztvárnění, bez kapelnických škrtů, podobně jako to strhujícím způsobem dokázal dirigent Jun Märkl s mnichovským rozhlasovým orchestem v Drážďanech. K úspěšnému provedení přispěli samozřejmě i sólisté, zejména pak John Keyes jako Arindal, Nancy Gustafson jako Ada, Andreas Schmidt jako Morald, Theo Adam jako kouzelník Groma, Alexandra Coku jako Lora a Gabriele Rossmanith jako Drolla.
Asi se neubráníme poměřování této prvotiny s jeho vrcholnými díly, ale ani autorovo pozdější zavržení tří raných oper by nemělo stát v cestě jejich občasnému inscenování.
