Málokdy jsme nepřímými svědky rozsáhlého muzikologického bádání, které ruku v ruce se spoluúčastí hudebníků vyústí do koncertní podoby daného díla. Tentokrát jsme měli možnost být posluchači druhé části mimořádného projektu The Wagner Cycles (Valkýra), který postupně připravuje kompletní koncertní provedení tetralogie Richarda Wagnera Prsten Nibelungův. Její poslední díl, Soumrak bohů, připomene v roce 2026 150. výročí od doby, kdy tetralogie zahájila první Bayreuther Festspiele (1876).
Muzikologové a hudebníci se soustředí na vyhledávání konkrétních poznatků o provedeních Wagnerových oper za života skladatelova, pátrají po poznámkách a pokynech k realizaci notových záznamů jak u samotného skladatele, tak například v dobových partiturách a jiných hudebních materiálech. Uskutečnění projektu se ujaly Dresdner Musikfestspiele, které se konají každoročně pod vedením svého uměleckého ředitele Jana Voglera. O jejich programu píšeme zde.
Dirigentem a uměleckým garantem The Wagner Cycles je Kent Nagano, nynější generální hudební ředitel Hamburské státní opery a šéfdirigent Filharmonického státního orchestru Hamburk. K realizaci se spojily síly dvou orchestrů, které se zabývají historicky poučenou interpretací, Concerto Köln a Dresdner Festspielorchester. Součástí celého výzkumu je použití nástrojů z doby Wagnerovy, některé byly zčásti rekonstruovány, jiné jsou replikami dobových nástrojů. Spolupracovníky projektu jsou instrumentální hráči a pěvci, kteří přistupovali ke studiu svých partů postupně od jejich mluvené podoby až k wagnerovskému Sprechgesangu, tedy tak, jak si to kdysi Richard Wagner přál. Německým pěvcům bývá ostatně rozumět velmi dobře a také v tomto případě byla jejich dikce příkladná.
Velkoryse pojatý záměr počali realizovat v loňském roce, kdy uvedli předvečer operního cyklu, Zlato Rýna. Druhá část tetralogie, Valkýra, měla svou premiéru 9. března v pražské Státní opeře (kdysi budova Nového německého divadla), aby umělečtí vedoucí The Wagner Cycles, Kent Nagano a Jan Vogler uctili její historickou roli v uvádění Wagnerových oper. Její první ředitel Angelo Neumann (1888–1910), současník a přítel Richarda Wagnera, za jehož éry diváci viděli na šest set představení skladatelových oper, zde roku 1888 uvedl celý Prsten Nibelungův, mimochodem také v dekoracích přenesených ze Stavovského divadla. Tam dirigoval Gustav Mahler roku 1885 pouze dvě části cyklu, Zlato Rýna a Valkýru.
Bayreuthský Festspielhaus postavený podle požadavků Richarda Wagnera má, jak víme, speciální orchestřiště, které je z pohledu diváků prakticky neviditelné, protože je uzavřené jako mušle. Také rozmístění nástrojů v orchestřišti se tu liší od běžné divadelní i koncertní praxe. Skladatel dobře věděl, že mají-li vyniknout pěvecké party a samozřejmě také divadelní podoba jeho oper, pak otevřené osvětlené orchestřiště přímému pohledu na jeviště vždycky překáží a plný zvuk orchestru by mohl zpěváky také přehlušovat. Z tohoto hlediska je pouhé koncertní provedení Wagnerových oper sice svým způsobem paradoxní, ale zároveň je z historického pohledu jediné možné, protože pokus o rekonstrukci inscenace z doby Wagnerovy by se teoreticky musel odehrát jen a jen na samotném bayreuthském „Zeleném vršku“.
Orchestr řízený dirigentem Kentem Naganem zaplnil jeviště Státní opery do posledního místečka. Není divu, když jenom harf bylo šest (umístěny zcela vpravo) a kontrabasů sedm (naopak vlevo). Pěvci stáli na proscéniu před orchestrem, a tak jejich hlasy zněly hledištěm naprosto bez problémů. Obsazení jednotlivých partů bylo velmi zajímavé. Dva ze sólistů ohlásili indispozici a byla to představitelka Sieglindy Sarah Wegener a Wotana Derek Welton, tedy postav, které mají ve Valkýře velmi důležité postavení. Je pravda, že paní Wegener trochu se svou indispozicí bojovala, její výkon byl však i tak úctyhodný a podařilo se jí divákům předat i Sieglindiny niterné pocity. Australan Derek Welton byl bezesporu dominantním pěvcem večera, zpíval Wotana obdivuhodně a byl výrazově a herecky přesvědčivý. Pokud byl jeho výkon nějak poznamenán indispozicí, pak o tom věděl snad jen on sám. Obecenstvo jej odměnilo nadšeným potleskem, který pěvce viditelně potěšil, ba dokonce se dá říct, že ho dojal. Jeho Wotan je nejvyšší bůh středního věku, plný mužné síly, jeho hlas je mocný, znělý ve všech hlasových polohách, a navíc dokáže detailně postihnout vnitřní hnutí postavy. Pěvec je hostem nejlepších operních domů a letos opět vystoupí v Bayreuthu v Parsifalovi jako Amfortas.
Renomovaná pěvkyně Christiane Libor v roli Wotanovy dcery valkýry Brünnhildy na tomto koncertu příliš nezaujala, jejímu hlasu chybělo intenzivní nasazení i přesvědčivá znělost. Představitelka Wotanovy manželky Fricky Claude Eichenberger splnila svůj úkol na velmi dobré úrovni. Výborným Hundingem, dravým a plným hutného hlasu byl Patrick Zielke, už ne tak ohromujícím, ale spolehlivým Siegmundem byl Maximilian Schmitt. Osm valkýr zpívaly téměř výlučně mladé pěvkyně, jejichž hlasy dobře souzněly.
Orchestr řízený zkušeným Kentem Naganem zněl měkce a jeho znělosti nestálo nic v cestě. Dirigent pojímal hudbu Richarda Wagnera jako volně plynoucí proud, jemuž dodávají dramatičnosti zejména vypjaté zpěvní pasáže, výrazně zdůrazňoval leitmotivy, ale nijak nadměrně neužíval kontrastní pasáže. Měkčeji znějící čistě instrumentální části vedl v proměnlivé, barevné, ale nikterak zdůrazňované hutnosti, která je ostatně spíše doménou moderních nástrojů.
V příštím roce mají spojené orchestry vedené dirigentem Kentem Naganem na programu další část tetralogie, Siegfrieda. Závěrečná část, Soumrak bohů, bude následovat opět po roce. Pro nás, kteří se s živou hudbou Richarda Wagnera doma setkáváme jen vzácně, bylo uvedení Valkýry, tedy nejdramatičtější části tetralogie Prsten Nibelungův, výjimečným a příjemným zážitkem.
