Celkově bezvýhradný úspěch hudební složky inscenace vycházel ze tří prvků: dirigentovy představy, schopnosti orchestrálních hráčů ji naplnit a fascinující Isoldy švédské sopranistky Niny Stemme . Výsledek dirigentovy stavby nešel po ničem vnějším, ať už v dynamické sféře či výrazové akcentaci postav. Principiálně dovoloval orchestrální mluvě vrcholit a přetékat, pokud nedoprovázela pěvce, i v té roli pak mistrovsky vyklenul neukončitelnou řadu vrcholů i jejich nenásilných zvratů do ztichlého dynamicky vhodného „doprovodu“ pěvců, jež nikdy nepřekrýval. Touto cílenou stavbou dopřál dílu tolik dech tajících pianissim, v partech Tristana a Isoldy pak sametově klidných míst, že celek uspokojoval dynamicky oboustranně bohatou strukturou výjimečné partitury. Nad vším se táhla „píseň“ o osudovosti předurčení, de facto nenásilí a smírného klidu. London Philharmonic Orchestra dokázal všechny nuance Bělohlávkovy představy a adresných pokynů naplnit s neuvěřitelnou vstřícností, čistotou projevu, mistrovstvím profesionální přípravy a slyšitelnou chutí toto obrovité dílo k jeho gestu vystavět. Jakkoli všechny postavy zpívali výborní pěvci a nabízeli posluchači druh kvality, s níž se nesetkáváme často, Nina Stemme jako Isolda vévodila po celé čtyři hodiny bezchybným výkonem, úžasnou výrazovou proměnlivostí, k níž jí dával popud i zázemí nádherný velký a úžasně probarvený hlasový fond, jemuž fortissima, překrývající plně znějící orchestr, nedělala nejmenší problém, navíc pak okouzlovala dojímavými pianissimy. Byla středem představení a silným zážitkem. Tristan Roberta Gambilla měl pro svou roli kovový tenor s lyrickým dozvukem a bezesporu postavu bájného rytíře. Bohatě obstál v náročném úkolu, v bezprostřední konfrontaci s Isoldou to byl ten, jenž jde v jejím závěsu, avšak nevede. Král Marke v podání René Papa se ukázal být velkolepou postavou, jejíž bohatství dávalo pěvci možnost uplatnit technické zázemí, výrazovou odevzdanost zpívaným slovům a nádherně zbarvený hlas. Jako Kurwenal se blýskl Bo Skovhus lehkostí pohybu hlasové techniky i jevištní samozřejmosti. Brangäna Yvonny Wiedstruck měla hřejivost vztahové odevzdanosti k Isoldě, její hlas však místy vyrážel ostřeji než ostatních skvěle disponovaných sólistů a v rozsahu role byl v celku představení jediný diskutabilní.
Glyndebournský Tristan a Isolda Jiřího Bělohlávka a Nikolause Lehnhoffa byl prvotřídním výsledkem týmové práce duší i profesí zaujatých tvůrců. Pro nás neznámá intenzita bouřlivosti děkovných ovací jasně vyslovila všeobecný souhlas.
