Letošní Bayreuther Festspiele zahajovala nová inscenace Bludného Holanďana s tvůrčím týmem mladší generace – hudebním nastudováním byl pověřen Marc Albrecht a režií Claus Guth , který si jako výtvarníka scény a kostýmů přivedl svého dlouholetého spolupracovníka Christiana Schmidta . Spoustu diskusí, polemik, úvah a filozofujících analýz i plamenných obhajob režisérovy tvůrčí svobody vzbudila především Guthova režijní koncepce, která tentokrát s Wagnerovým libretem a tedy i s jeho autorskou představou souvisí velice volně. Guth interpretuje romantickou pověst o prokletém mořeplavci opravdu po svém: jako sen malé Senty, která se tu coby holčička v námořnickém oblečku co chvíli prochází po scéně s velkými loutkami. V tu chvíli ovšem bývají na jevišti i další zpívající postavy a s nimi v podstatě nekomunikuje, takže ze situačního hlediska není koncepce čitelná ani jako rámec příběhu. Namísto tří dějišť je na scéně stabilně prostorná honosná měšťanská hala s dominujícím schodištěm a zábradlím, v patře s vysokými dveřmi, v přízemí s velkým ušákem a stojací lampou. Zprvu to vypadá, že režisér Dalandovu rybářskou bárku zaměnil za luxusní zaoceánské plavidlo, ale když tentýž prostor zůstává i do dalších dějství, tak se spíše kloníte k názoru, že jde o Dalandovo a Sentino přístřeší a všechno ostatní jsou jen psychopatické vidiny, bludy a přeludy. Text a situace nekorenspondují s hereckou akcí, není tu žádný Holanďanův obraz, šňůru perel z Holanďanova pokladu vytahuje Daland z vlastní kapsy, slepá Mary oznamuje, že přede dál, ale není na čem. Kolovrátky pochopitelně nejsou, přadleny zastupuje jakýsi rytmický soubor, který sborový zpěv provází jakýmisi sportovními cviky.
Režisér se nedrží ani základních dějových svorníků příběhu: Holanďan i Daland jsou v jakýchsi admirálských uniformách, Holanďan je stařec s tmavými brýlemi, těžko představitelný jakožto romantický idol mladé dívky, Senta svou přísahu v podstatě porušuje, když ve 3. dějství po Erikově árii mu spočine hlavou na rameni, a dokonce ani skočit do moře nemůže, všechny dveře jsou totiž zamčené. Co všechno si režisér může dovolit vůči dílu, jehož by měl být interpretem, by jistě stálo za filozoficko-teatrologickou úvahu, která by zřejmě neměla konce, neboť autorská práva jsou časově omezená. Text tvoří spolu s hudbou jednolitou součást umělecké struktury, u Wagnera zvlášť pevně skloubené ideou Gesamtkunstwerku. Paradoxně se ovšem ukázalo, že je to především hudba, která vytváří charaktery a situace, nikoliv režijní vize a koncepce, že Bludný Holanďan i v takto pokřiveném výkladu je díky hudbě nadále vnímán jako romantický příběh o prokletém mořeplavci a jeho vykoupení láskou. Zásluhou dirigenta Marca Albrechta mělo dílo romantický zvukově bohatý arzenál, dynamické poryvy i nadzemské tóny vykupitelského entuziasmu. Rovněž John Tomlinson je přes svou stařeckou vizáž pěvecky jedinečný Holanďan: jeho nádherná barva hlasu, nelámajícího se v žádné poloze, přesně odpovídá charakteru rozervaného vyděděnce. Zklamáním byla Senta Adrienne Dugger , která kromě voluminózních výšek upadala do šedivého, plochého projevu.
Také tetralogie Prsten Nibelungův byla poznamenána postmoderním pojetím režiséra Jürgena Flimma . Dílo bylo přeneseno do současných kostýmů i prostředí; Wotan telefonuje, v síni Gibichungů se to hemží pomocným perzonálem a také zde se řada reálií dostává do rozporu s textem i atmosférou a některé situace (třeba přísaha na kopí) vycházejí i směšně. Režisér se však přece jen neodchyluje od děje a situace interpretuje v jejich autentickém obsahu. Flimmovo pojetí dokonce přináší řadu objevných prvků: zajímavě ozvláštňuje například Alberichovu touhu po moci nebo Brünnhildino dívčí rozpustilé chování při prvním výstupu s Wotanem, domýšlí i Hagenovy intriky a jejich dopad v Soumraku bohů .
Naproti tomu se ovšem divadelně daleko zajímavější ukázaly inscenace Lohengrina (režie Keith Warner ) a Tannhäusera (režie Philippe Arlaud ), kde oba režiséři opět zvolili historický kostým, kde oba ponechali středověké prostředí, které lépe koresponduje s tématem viny a odpuštění. Přitom ani jedna z inscenací netrpí popisností nebo dekorativním balastem, který mnohdy dříve provázel konvenční inscenační přístupy.
Po hudební stránce byl letošní ročník opět na špičkové úrovni. Vedle zmíněného Albrechta se o to zasloužili dirigenti Sir Andrew Davis (Lohengrin) a Christian Thielemann (Tannhäuser), rok od roku dopracovává svou dirigentskou kreaci tetralogie Adam Fischer .
Z pěvkyň opět zazářily Evelyn Herlitzius (Brünnhilde), Violeta Urmana (Sieglinde) a Ricarda Merbeth (Alžběta), nově se představila Judit Nemeth v roli Ortrud. V mužských rolích zaujali zejména Peter Seiffert (Lohengrin), Glenn Winslade (Tannhäuser), znamenitý byl opět Robert Dean Smith v roli Siegmunda, Graham Clark jako Mime v Siegfriedovi a Hartmut Welker v úloze Albericha. K postavě Siegfrieda v obou dílech tetralogie se úspěšně vrátil Wolfgang Schmidt . Naproti tomu Alan Titus (Wotan) i noví představitelé Telramunda (John Wegner ) a krále Heinricha (Reinhard Hagen ) zůstali svým postavám ještě leccos dlužni.
