Mezi 8. a 11. červencem byla Praha (a Kutná Hora) dějištěm unikátní mezinárodní akce – konference Světové asociace dechových orchestrů a ansámblů WASBE. Symbolicky tím svět připomněl tradici symfonické dechové hudby, která vzešla z Čech a Moravy. Vědecké přednášky a workshopy doprovodilo 29 koncertů na šesti pódiích, na nichž zahrálo 1500 hudebníků z různých koutů světa (USA, Estonska, Maďarska, Francie, Švýcarska, Slovinska a Nizozemí; samozřejmě nechyběly ani orchestry domácí – od Karviné, Přerova, Němčic na Hané, Přelouče, Prahy, Roudnice nad Labem až po České Budějovice, Vimperk a Cheb). Na koncertech, mimo jiné i ve Dvořákově síni Rudolfina, Smetanově síni Obecního domu a Španělském sálu Pražského hradu, vystoupili: estonský Eesti Noorte Kontsertorkester (založen 2013), A Szegedi és a Győri Egyetem Projekt (1998), Symphonic Band, Pihalni Orkester Občine Šentjernej, který oslavil 105. výročí vzniku, Charleston Southern University Wind Ensemble, Dechový orchestr ZUŠ Vimperk (1991), Dechový orchestr ZUŠ Přelouč (1961), Dechový orchestr mladých Roudnice nad Labem (1976), maďarský A Makói Magán Zeneiskola Koncert Fúvószenekara (1994), Městský dechový orchestr Cheb (1958), Symfonický dechový orchestr Májovák Karviná, kalifornský James Logan High School Wind Symphony, Dechový orchestr Haná Přerov (1975), Eesti Politsei-ja Piirivalveorkester (2010), Hudba Hradní stráže a Policie ČR, Dechový orchestr ZUŠ Lounských Praha 4 (2009), Dechový orchestr ZUŠ Němčice nad Hanou (1984), Eesti Noorte Kontsertorkester, Blasorchester Stadtmusik Luzern (1819), Eesti Politsei-ja Piirivalveorkester, Dechová harmonie České Budějovice (2002), Nationaal Jeugd Fanfare Orkest a Ústřední hudba Armády ČR. Zajímavá témata do vědecké diskuse přinesli mimo jiné Josef Šebesta, Eva Vičarová či Václav Blabuněk. (WASBE je světová asociace symfonických dechových orchestrů a souborů se sídlem v USA. Sdružuje organizace i individuální členy z padesáti zemí světa. Je jedinou celosvětovou organizací, která se věnuje rozvoji symfonické dechové hudby prostřednictvím dialogu hudební kultury jednotlivých míst.) Celá akce byla pořadatelsky nesmírně náročná a agentura The Prague Concert a NIPOS (Národní informační a poradenské středisko pro kulturu) odvedly výbornou práci. Přehlídka dechových orchestrů nabídla inspirující setkání interpretačního mládí a zralosti.
Byl jsem svědkem večerního koncertu 11. 7. v Obecním domě. Na pódiu Smetanovy síně hrály místo členů domovského Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK Nationaal Jeugd Fanfare Orkest z Nizozemí a Ústřední hudba Armády České republiky. Mladí Holanďané s poněkud unaveným dirigentem Danny Oostermanem se nejdříve snaživě pokusili zdolat Marianellu Julia Fučíka, v které byla řada drobných chyb, nepřesností a rezerv v artikulaci, a poté statečně doprovodili výborného tubistu Perryho Hoogendijka (člena Royal Concertgebouw Orchestra) v eklektické Rapsodii Roba Goorhuise, jenž se českého provedení osobně zúčastnil. Úprava výběru ze skladeb Edwarda Edgara – The Wand of Youth, Music to a child´s play – byla pro mladé Holanďany šancí ukázat hráčské kvality. Nejlépe dopadl Ochočený medvěd, nejhůře finální, rozpačitě provedené Víly a obři, kteří byli kvůli dirigentovi notně unavení. Nejzajímavějším číslem tak byla třídílná Jízda Kevina Houbena, která orchestru seděla i slušela. Příjemně melodická volná střední část byla sama o sobě až dojemná, nicméně kdyby skladba skončila po westernově fanfárovém úvodu, bylo by to kompozičně logičtější a sevřenější.
Sympatický mladý holandský orchestr vystřídala v druhé části večera česká dechová chlouba – Ústřední hudba Armády České republiky. Asi kvůli místu konání koncertu, možná i z důvodu prezentace české hudby, zvolili vojáci zvláštní program. Florentinský pochod Julia Fučíka, Stvoření světa Jaroslava Šípa a Amen Pavla Staňka jsou orchestru bytostně vlastní a interpretaci nebylo co vytknout. Jedním slovem – skvělé! Technická virtuozita se plně rozlila sálem při úpravách klasiků – Smetanovy Vltavy, Janáčkovy Smrti Andrejovy z Tarase Bulby a hlavně Dvořákova Karnevalu. Bylo to vojensky dokonalé, ale uvedení omlouvá snad jen letní čas. Kdybych to slyšel na promenádním koncertu v zahradách Pražského hradu nebo ve Valdštejnské zahradě Senátu České republiky, tak bych to akceptoval jako dramaturgickou libůstku a letní mámení. Slyšet však tuto hudbu v sále, který zažil provedení špičkových symfonických orchestrů mi přišlo jaksi nepatřičné a hloupé. Vše bylo samozřejmě brilantní, ale technická dokonalost je u takovéto hudby málo. Když už chtěli vojáci nabídnout jiný pohled na nejklasičtější českou klasiku, čekal bych, že se vyrovnají svým kolegům v České filharmonii, FOK či SOČRu v detailní práci s frází, melodických obloucích, v měkkosti hry a v promyšlené tektonice. Toho všeho není nikdy dost. Českým géniům by to možná nevadilo, zhýčkanému posluchači 21. století ano. Karneval provokoval nejméně, u Smetany jsem byl rád, že se nepustili do dalších částí Mé vlasti a u Janáčka jsem netrpělivě čekal na poslední tón.
Několikadenní maratón byl úspěšnou i prospěšnou propagací kultivované hudby, ukázal neutuchající zájem o tento segment hudby mezi mládeží, mohl být jistě i příkladem, ale jednoho lituji. Nevím, jak tomu bylo v ostatních koncertech, ale finále ve Smetanově síni přímo volalo po nějakém propojení holandského mládí s českou zralou zkušeností. Pro posluchače by to byl zážitek, oba orchestry by to osvěžilo. WASBE je však nepochybně značka, která stojí i v dalších „nefestivalových“ letech za pozornost.
