Opera Giacoma Pucciniho Děvče ze Západu (La fanciulla del West ) je rozhodně známější fakty o jejím vzniku a premiéře (hlavní role skladatel komponoval pro Emu Destinnovou a Enrica Carusa), než hudbou samou, natož jejím scénickým uvedením. Nastudování souborem opery Národního divadla (premiéra 5. 4.) tedy provázela mimořádná divácká zvědavost, neboť shlédnutí této inscenace bylo pro větší část publika rovněž premiérou. Jestliže hudební nastudování bylo v rukou v Praze tak oblíbeného dirigenta Johna Fiora a v titulní roli vystoupila Eva Urbanová, bylo možno očekávat silný umělecký zážitek. Opera však v sobě ukrývá mnoho záludností a to nejen v obtížnosti pěveckých partů tří hlavních postav, ale především ve westernovém námětu nepříliš duchaplného libreta. Je zapotřebí se nechat opojit hudbou a hlasy, aby divák zapomněl na stovky filmových westernů, v nichž o něco šlo. Příběh Minnie a Dicka Rammereze je tak primitivní, až se dnešnímu divákovi tají dech. Pucciniho hudba je v mnohém jiná, než jak ji známe z jeho proslavených oper, respektuje americký kolorit, přináší nový druh dramatické břitkosti, exponuje žesťové nástroje, není patetická, ani sentimentální. Pod Fioreho taktovkou ji měl orchestr nejen zvládnutou, ale vyznívala dynamicky propracovaně a intonačně přesně. Tříhodinová opera pro jednu ženu a spoustu mužů vnáší řadu inscenačních úskalí, od nadměrného zatížení hlavní ženské postavy po dějovou roztříštěnost (nahrazující eliminovanou dramatičnost) do epizodních dějů mužských postav. Výsledný dojem tedy vzniká z velkoleposti hlasového projevu postav, jimž divák musí uvěřit, aniž děj těmto postavám napomáhá. Eva Urbanová v titulní roli zvládla obtížnost nastíněných problémů, a to ve stoupající křivce výkonu od začátku k závěru opery. Její hlas postavu obsáhne, výrazová škála byla v jejích možnostech vyčerpána, leč její Minnie uspokojí, ale nestrhne. To stejné platí o jejím jevištním partnerovi v podání Gustava Porty s barevným intenzivním hlasem. Oba protagonisté naplnili své postavy s maximem svých možností; avšak pro operní svět 21. století zůstaly jejich příběh i realizace prázdnými.
Nejlépe se zdařila postava šerifa v podání Johna Wegnera, a to nejen pro sytý a krásně klenutý baryton pěvce, ale také pro nejlépe vystavěnou roli. Všichni ostatní jeden přes druhého se snažili uplatnit tóny a melodie svých postav, ale kromě Jana Vacíka a Zdeňka Plecha se nezaslouženě „ztratili v davu“. Scénické řešení a režie (režie Jiří Nekvasil, scénograf Daniel Dvořák, kostýmy Tereza Šímová), od nichž jsem očekávala pomoc v nastíněných problémech, vyzněly ilustrativně: zůstalo u jednoho nápadu s filmovou dotáčkou v režii, roztěkanými kostýmy (spíše oblečením), nikomu nepomáhajícími a nic neosvětlujícími, dokonce i scéna uvízla v rovině „zabydleného interiéru“. Pucciniho opera bude i nadále pro českého diváka slavná svou historií, nikoli jevištní životností.
