Jednou z dalších mimořádných událostí letošního festivalu Wien Modern bylo provedení opulentní symfonie Turangalíla Oliviera Messiaena v prostorách Zlatého sálu vídeňského Hudebního spolku, tedy v prostředí pro tento druh hudby jako stvořeném.
Koncertu předcházela pro zájemce velmi zajímavá přednáška uměnovědce Andrease Zimmermanna v Kunsthistorickém muzeu na téma „Co zaznívá v obrazech“, která posluchače opticky naladila na sluchovou extázi, jež následovala vzápětí v jiné budově.
Osmdesátiminutový kus pro klavír, martenotovy vlny a velký orchestr je rozdělen do desíti cyklicky se opakujících vět. Skladba vznikla na podnět Sergeje Kusevického za zcela mimořádných podmínek: skladatel smí napsat orchestrální dílo jakéhokoliv obsazení, jakékoliv délky a dodat je tehdy, až bude chtít. Přestože v té době bylo Messiaenovi teprve třicet sedm let, patřil k prominentním evropským skladatelům. Práce na partituře trvala tři roky (1945-1948). V době po skončení druhé světové války cítil Messiaen příliv nových tvůrčích sil. Zbořil tradiční formu čtyřdílné symfonie, znásobil počet dřev, žesťů a bicích v orchestru, dodal novou barvu martenotovými vlnami.
Symfonie Turangalíla je hymnem radosti, oslavou věčné, transcendentální lásky. Název díla pochází ze sanskrtu a znamená dynamiku, hru, životní sílu v kosmických dimenzích. Inspirace Indií se odráží i ve zvláštních harmoniích a rytmech. Olivier Messiaen byl hluboce věřícím člověkem a tato víra se projevovala ve veškerém jeho chování. Kompoziční proces mu nebyl jen psaním not, vnitřní potřebou či uspokojováním egoistických tužeb po uznání a slávě, ale především studiem a ponorem do duchovního světa, zázraků a krás přírody, které transformoval do hudby. Jeho víra je živoucí, svobodná, nezatížená církevními dogmaty, které věřící mnohdy zotročují nebo zastrašují. Jeho tvorba vnáší do našich životů pro lidský život nezbytné duchovní hodnoty a zhmotňuje tak Messiaenovo životní credo – mystérium Kristovo, jímž je naděje a láska. Z ní pramení neskutečná vitalita a pozitivní síla kompozice.
Symfonický rozhlasový orchestr ORF pod taktovkou svého šéfdirigenta Cornelia Meistera měl v rozmezí jednoho týdne na programu dva nesmírně interpretačně náročné programy – Henzeho Das Floss der Medusa a Messiaenovu Turangalílu. Jejich práci právem patří obdiv a poklona, neboť obě skladby zazněly v plné své obsahové síle a soustředění. Oba sólisté večera – Nathalie Forget na Martenotovy vlny a Steven Osborne na klavír dali do svých sól veškerý svůj interpretační um. Neuvěřitelné, fantastické rytmy, hýřivé orchestrální barvy a až nebesky krásné messiaenovské harmonie, živočišnost, lyrika i duchovní dimenze koexistují v Turangalíle v dokonalé harmonii.
Organizátoři koncertu avizovali v programu možnost, že publikum tentokrát uvidí zlaté sošky v sále jinýma očima. Jsem přesvědčená o tom, že k tomu v mnoha případech skutečně došlo, neboť ovace nebraly konce a příval pozitivní energie, radosti a světla byl až fyzicky hmatatelný. A to nejen v publiku, ale i u orchestru a sólistů. Zlatý sál Hudebního spolku zapomněl ten večer na svou škrobenost a zkostnatělost a stal se v celé své zlaté nádheře chrámem lásky, radosti a pozitivních sil všehomíra. Aby v nás vydržely, je třeba se jim otevřít, přijmout je do svého srdce a šířit je v souladu s dobrým vědomím a svědomím dál.
