Operní divadlo známé svými každoročními festivaly – Hessisches Staatstheater Wiesbaden – uvedlo Smetanovu Prodanou nevěstu . Inscenace (Michiel Dijkema ) našla v pro nás až notoricky známém ději nové a dá se říci i objevné polohy. Spojila totiž v humorné nadsázce lyrické a komediální situace v nebývalém propojení tematických vrstev, kde se vskutku hraje o to, co přináší opravdové životní hodnoty. Láska, anebo peníze? Tato premisa prostupuje každou scénu, každý výstup. Ty dostávají vždycky určitý ironický nadhled v až nadčasových dimenzích. Samozřejmě že lapidární odpověď či návod k životnímu štěstí ani dílo, ani inscenace nedává, ale vše směřuje k tomu, že je potřeba obojí. Láska i peníze. A když se jednoho či druhého nedodává, v manželství či v jakémkoli vztahu to začíná haprovat. Samozřejmě i tady zvítězila „věrná láska“. Ovšem Jeník také docílil svého. Díky chybě v někdejším dlužním úpisu, kde nebyl uveden Míchův syn křestním jménem, mohl získat nejen milovanou Mařenku, ale naplnit i literu smlouvy: svým sňatkem totiž očistil Krušinovy od dlužných závazků a sám se po smíření s otcem stal právoplatným dědicem jeho majetku. Inscenace hýří espritem a vtipem i dojímá citovou opravdovostí. A to nejen u hlavního páru, ale i u koktavého Vaška, který má také své citové potřeby. Smějeme se Kecalovi, který baží po provizi a nakonec je terčem posměchu pro všechny a ještě musí vyplatit 300 zlatých, což je jistě výborné dovršení dějové zápletky.
Režisér (jistě po dohodě s dirigentem) ovšem dílo předvedl poněkud v nezvyklé podobě. Jednotlivá dějství rozčlenil na řadu obrazů, které mají svůj ráz, ale i svou dekoraci podle změny místa. Tyto obrazy končí pádem opony a následující pauzou na přestavbu scény, což jistě poněkud narušuje spád. Někdy při náročných přestavbách použijí inscenátoři jako mezihru taneční hudbu anebo melodie z árií. Ani nota není škrtnuta, ale někde dochází k jistému přeskupení scén. Opera se hraje s jednou velkou přestávkou. Zatímco v první polovině jsou jednotlivé scény prezentovány v různých sceneriích, tak třeba duet Kecala a Jeníka je přesunutý někam na dvůr, kde Jeník sekerkou štípe ze špalků dřeva třísky, v závěrečné scéně první poloviny je předsunut příchod komediantů, aby posléze celé jeviště pohltilo cirkusové šapitó s okrouhlým hledištěm pro obecenstvo. Skočná je udělaná jako velké cirkusové balábile s opravdickými akrobaty (Akrobaten des Wiesbadener Jugendzirkus Flambolé ) a tanci, sbor vesničanů zasedne kolem. Ovšem všichni jsou převlečení do cirkusových kostýmů s typickými klaunskými nosy. Zde se odehrává scéna Jeníkova podpisu smlouvy, kde „prodává“ Mařenku za 300 zlatých, zde se odehrávaly za přítomnosti sboru všechny další scény: Vaškovy pochmurné úvahy, že mu běží o život, vstup Háty a Míchy, sextet „Rozmysli si, Mařenko“ a všechny následující výstupy až do konce opery. A také závěrečný sbor oslavující, že se „dobrá věc podařila“, zpívají všichni v cirkusovém prostředí. Bylo by asi „stylovější“, kdyby se pod cirkusovým šapitó odehrávala celá opera, ale to by nejspíš ubíralo na autenticitě realisticky vypracovaných scén prvních dvou dějství.
Režie spolu s výpravou vytvořila sociálně barvitý obraz vesnice z minulosti, poněkud folklórní a poněkud bizarní, místně a časově neukotvený. Pro celkový styl představení sehrály důležitou roli rovněž vtipně pojednané kostýmy (Claudia Damm ). Pro burleskní vyznění celé inscenace měla klíčovou roli rázovitá dvojce přidaných postav, jakýsi takový potřeštěný pár dvou starých lidí, snad Mařenčiny prababičky, snad jejího někdejšího nápadníka, dnes starce o holi. Jsou středem komediálních výstupů, tančí také sólo při polce a jejich kostýmy ukazují, jak se dříve dokázali i prostí lidé na pouť „vyparádit“. Režie ztvárňuje akce se vší detailní důkladností a komediální nadsázkou. Obecenstvo se Smetanovým dílem náramně baví, ani na chvíli neudrží smích, radostná atmosféra předehry prostupuje celý večer. A přitom komediální nadsázka nezazdila lyrickou podstatu příběhu, klíčové árie i duety Jeníka s Mařenkou mají citovou opravdovost.
Všichni účinkující dodali svým postavám odpovídající fazónu. Sharon Kempton dala Mařence citovou vřelost v milostných scénách a vtipnou ženskou vyzývavost i erotickou dráždivost ve výstupu s Vaškem. Mark Adler jako Jeník podtrhl jeho sociální postavení nemajetného čeledína i důmyslnost všeho jednání. Bernd Hofmann jako Kecal přetékal všemi profesionálními fígly zkušeného dohazovače i cynismem obhájce síly peněz, Erik Biegel vtiskl postavě Vaška neodolatelný humor mladíka, jakoby utrženého ze řetězu, tak s ním cloumá puberta. Rázovité postavy přinesly oba páry rodičů – Joachim Goltz (Krušina) a Merit Ostermann (Ludmila), Hye-Soo Sonn (Mícha) a Jana Schmidt (Háta), utkvěly i divadelně barvité postavy komediantů – Brett Carter (principál), Sarah Jones (Esmeralda) a John D. Holyoke (Indián). K příjemnému zážitku milého představení jistě přispěl velkou měrou i dirigent Wolfgang Wengenroth , který rozehrál Smetanovu partituru všemi barvami a ve spolupráci se znamenitými kolektivními tělesy – orchestrem i sborem (sbormistr Anton Tremmel ) wiesbadenské opery – prokázal opět nesmrtelnost tohoto skvělého operního díla.
Rudolf Rouček
