Wihanovo kvarteto, jedno z předních českých komorních těles, se letos dožívá zralého kvartetního věku třiceti let. Už v době studií na AMU se soubor na pětadvacet let ustálil do úspěšné neměnné sestavy Leoš Čepický – prim, Jan Schulmeister – sekund, Jiří Žigmund – viola, Aleš Kaspřík – violoncello. Soubor záhy získal mezinárodní respekt a obdiv na nejprestižnějších světových pódiích, kde dodnes zaznívá většina jeho koncertních vystoupení. Wihanovci jsou rezidenčním kvartetem Trinity College of Music v Londýně. Obdrželi množství významných ocenění, jako jsou první ceny mezinárodních soutěží (např. Pražského jara, v Londýně, v Trapani, v Osace ap.), a uskutečnili množství nahrávek, tvořících úctyhodný sloupek více než čtyřiceti CD včetně cyklu Beethovenových kvartet. Součástí práce členů kvarteta je i pedagogická činnost, a to jak v rámci mistrovských kurzů (Cardiff, Darlington ap.) tak na AMU (doc. Čepický vede katedru strunných nástrojů). Primarius Čepický je též známý jako skvělý sólista a laureát mezinárodních soutěží, sekundista Schulmeister je členem úspěšného klavírního tria Petrof. Podobná šíře záběru leckde snižuje kvalitu, u Wihanovců jako by tomu bylo naopak. Jejich pojetí a kvalita uchopení každého díla navazuje a dále rozvíjí nejlepší tradice české kvartetní interpretace. Hra souboru má, zvláště v Beethovenových opusech, nezaměnitelný osobitý styl dramatické a poetické mužnosti. Tento jubilejní rok je však svým způsobem pro kvarteto i debutem. Vynikající violista Jiří Žigmund musel soubor ze závažných důvodů opustit, což pro třicetiletý soubor této úrovně s tak rozsáhlým repertoárem i závazky může znamenat nenahraditelnou ztrátu krve s fatálními důsledky. Takový kritický moment svého času muselo řešit i Smetanovo kvarteto, kdy za violistu Jaroslava Rybenského „riskantně“ nastoupil úspěšný mladý houslista Milan Škampa. Záhy se ukázal jako zásadní přínos v jejich umělecké činnosti. Wihanovci se rozhodli podobně. Opuštěný part violy nakonec přijal talentovaný houslista z absolventského ročníku prof. Ivana Štrause, syn primária Wihanova kvarteta Jakub Čepický. Výkon souboru v nové sestavě jsem proto nejen já sledoval s napětím, byť o kvalitách Jakuba houslisty jsem se již přesvědčil několikrát. Byl jsem příjemně překvapen, Jakub zapadl do kvarteta jako přesné kolečko do hodinek. Jeho projev se od Žigmundova sice liší, ale upoutá podobně. Chvílemi jsem dokonce cítil, že do kontextu ostatních zapadá ještě více a přirozeněji. Jediným (dočasným) handicapem jsou rozměry a tím i charakter zvuku (alikvóty) menší violy, jejíž výběr je však pochopitelný vzhledem k dosavadní téměř schizofrenní nutnosti nacvičovat vedle violových kvartetních partů i houslový absolventský program. Vážený Jakube, smekám a držím palce. Po dvou pražských koncertech Wihanovců jsem přesvědčen o správnosti této volby jako přínosu pro další úspěšné působení kvarteta.
První jubilejní pražský koncert „nových“ Wihanovců pořádala Společnost koncertních umělců 25. března v sále Martinů. Zazněla zde díla Mozartova, Smetanova a Beethovenova. Smyčcový kvartet d moll, KV 421, W. A. Mozarta zazněl s lehce melancholickou půvabnou lehkostí a elegancí, jímavé Andante a cudně koketní Trio menuetu byly jako jemné perfektní šperky. Smyčcový kvartet č. 1 e moll „Z mého života“ Bedřicha Smetany je geniální dílo, které zaujme i po stém poslechu. Wihanovci se bohudíky nenechají strhnout do nepatřičného vyšilování zkreslujícího zápis i poslech, takže každá nota a fráze zřetelně vyjadřují tvůrcovo poselství. V sólových partech violy pak zazněl přesvědčivý „škampovský“ příslib. Smyčcový kvartet F dur, op. 59/1,L. van Beethovena je prvním ze tří, psaných pro knížete Razumovského, ruského vyslance ve Vídni, na jehož přání Beethoven použil ve čtvrté větě i téma ruské písně. Beethoven je jedním z pilířů interpretačního umění Wihanovců a provedení tomu plně odpovídalo.
Druhý jubilejní koncert zazněl následujícího dne, 26. března, v rámci Svatovavřinecké koncertní sezony, v magickém prostředí oblouků a křivek bývalého kostela sv. Vavřince na pražské Malé Straně. Wihanovci nejprve přednesli Smyčcový kvartet d moll „Smrt a dívka“ Franze Schuberta. Hluboce romantická tragika a osudovost této hudební básně byla zdůrazněna agogickými a dynamickými vlnami vášnivosti v exaktní srozumitelnosti bez hysterické zjitřenosti. Velmi jsem ocenil nezalknutá vydechnutí konce frází v sugestivně provedeném Presto. Po přestávce zazněl Klavírní kvintet Es dur, op. 44 Roberta Schumanna, ke kterému Wihanovci přizvali klavíristu Michala Rezka. Rezek je známým a úspěšným sólistou, jako komorní hráč doprovází přední interprety, vyučuje na Pražské konzervatoři. Očekával jsem výkon odpovídající jeho partnerům a jeho pověsti. Nestalo se tak. Velice citlivě zrestaurovaný prostor s jedinečnou akustikou má nové vzhledné pódium, které velmi svědčí zvuku smyčcového kvarteta, jemuž dodává až syrově realistický zvuk bezprostředního kontaktu s nástroji. Klavírní zvuk však občas, zvláště při tvrdším úhozu klavíristy, je rezonancí pódia vůči kvartetu neadekvátně silný.
Impozantní Schumannovo dílo má symfonické proporce, a může sloužit testem zvukové citlivosti hráčů jednotlivých hlasů. Klavír zde hraje rozhodující roli. V tomto případě byl jeho zvuk vůči kvartetu místy až brutální. Navíc k mému překvapení některé pasáže (čtvrtá věta!) „padaly z klaviatury“ či se slévaly v jakousi kaši. Nebýt toho, tak provedení kvintetu, především zásluhou členů Wihanova kvarteta, mohlo být jedním z nejskvělejších. Těším se na jejich provedení tohoto díla se stejně perfektně připraveným klavíristou.
