Přední tuzemské smyčcové kvarteto vystoupilo na Mezinárodním hudebním festivalu Leoše Janáčka v Ostravě v pondělí 3. června spolu se dvěma hosty. Violista Jiří Kabát a klavírista Martin Kasík se připojili ke svým kolegům ve dvou kompozicích Antonína Dvořáka. Právě Dvořákova hudba je jednou z několika dramaturgických linek letošního festivalu. Koncert se odehrál v novém koncertním sále Fakulty umění. Počáteční problémy techniky naštěstí brzy vzaly zasvé a Wihanovo kvarteto ukázalo, v čem tkví jeho nezaměnitelný zvuk a osobitost.
Dvořákova komorní hudba je zdrojem intimních emocí i prostorem, v němž se skladatel nebál zkoušet nové cesty a podněty. Smyčcový kvintet Es dur, op. 97 vznikl v létě roku 1893 bezprostředně po proslulém „Americkém“ kvartetu během mistrova prázdninového pobytu v české osadě Spillville v americkém státě Iowa. Nástrojové obsazení počítá navíc s druhou violou. Poznávacím znamením Dvořákovy americké „mise“ jsou pentatonické melodie, charakteristická vzrušující atmosféra a ostinátní „bubínkové“ rytmy, které zní divoce a nespoutaně.
Wihanovo kvarteto vystoupilo na Janáčkově festivalu v obvyklém složení Leoš Čepický (1. housle), Jan Schulmeister (2. housle), Jakub Čepický (viola) a Michal Kaňka (violoncello), druhé violy se ujal Jiří Kabát. Ještě než se rozezněla první skladba, došlo k malé technické patálii. Tablet Michala Kaňky se začal nečekaně aktualizovat, takže se hudebníci po chvíli opět odebrali zpátky do zákulisí. Několikaminutové zpoždění sice publikum přijalo s velkorysým nadhledem, příhoda však vybízí k zamyšlení nad spolehlivostí techniky na koncertech klasické hudby. Nebylo to poprvé, kdy jsem zažil podobné potíže.
Napodruhé už bylo všechno v pořádku. Allegro non tanto první věty je psáno v sonátové formě s jasným rozvržením tří kontrastních hudebních témat. Interpretačním klíčem Wihanovců zde bylo správné odlišení melancholické první violy a sametově rozezpívaných prvních houslí. Druhá věta přináší scherzovou myšlenku s výraznou rytmickou figurou, kterou zahájila druhá viola. Téma znělo odlehčeně s jasnou taneční stylizací, které slušely lehké tahy smyčců s impresivním nádechem. Druhý díl scherza přináší rozsáhlou melodii, která vyzněla ve viole zamyšleně a zasněně. Během opakování se rozeznělo v prvních houslích s velkou naléhavostí a vláčnou kantilénou. Další návraty bezstarostného prvního tématu se odehrály s úsměvy na tvářích.
Larghetto třetí věty je koncipováno jako variace na vlastní téma, které si Dvořák zaznamenal už v roce 1892 nedlouho po svém příjezdu do Ameriky. Provedení dominovaly housle Leoše Čepického a violoncello Michala Kaňky, který silné hudební emoce odlehčil temperamentním podáním rychlých pasáží. Finální rondovou část Allegro giusto provázela veselá atmosféra s pěknými kontrasty a strhujícím závěrem.
Můžeme-li shrnout aspekty provedení první kompozice, je zapotřebí označit především znamenitou souhru všech hráčů a správné pochopení jednotlivých interpretačních rolí. Půvabné pasáže nabídly první housle, kterým melodicky sekundovala první viola. Za bezvadnou rytmickou uceleností po celou dobu pevně stálo především violoncello a druhá viola. Roli sidemana plnily bezpečně druhé housle, které neznatelně dotvářely důležitý kontext. Pokud jde o kontrasty jemného oduševnělého výrazu s vášnivě vypjatými pasážemi v nejvyšší dynamice, patří Wihanovu kvartetu jedno z předních míst ve svém oboru. Nejde jim totiž jen o to, vyprodukovat co nejmohutnější zvuk v nejrychlejším tempu (jak bývá dnes stále častěji zvykem), ale umí svou hru kultivovat, modelovat podle aktuálního duševního rozpoložení a akustiky konkrétního sálu.
Druhou skladbou večera byl klavírní Kvintet A dur, op. 81 z roku 1887, který patří k nejoblíbenějším komorním dílům této hudby vůbec. Zde se k Wihanovu kvartetu připojil pianista Martin Kasík. Zahájení první věty Allegro ma non tanto nebylo rytmicky příliš přesvědčivé, větší prokreslení a stmelení jednotlivých nástrojů se dostavilo až trochu později. Ovšem další průběh díla nenechal na pochybách, že se zde odehrává něco nevšedního. Zejména Kasíkova hra se vyznačovala bezvadnou souhrou, bohatě strukturovanou dynamikou a pestrou hudební barvou, výstižně zrcadlící emocionální proměny Dvořákovy hudby.
Dynamicky a agogicky skvěle “vystřižená” druhá věta označená jako Dumka byla jedním z nejpůsobivějších momentů koncertů. Furiant třetí věty naplnil stylový rámec tohoto ohnivého lidového tance také dosud největším osobním nasazením všech interpretů. Allegro závěrečné věty se neslo bez jediného stínu kupředu s elegancí, hravostí a pocitem setrvalé radosti. Jako by všech pět nástrojů vyprávělo příběh o strastiplné cestě plné překážek a nebezpečí, která po zdolání všech příkoří ústí k sladkému a radostnému cíli.
Wihanovo kvarteto na MHF Leoše Janáčka potvrdilo své exkluzivní postavení mezi českými komorními soubory. Soubor vyniká jedinečným zvukem, který je dán širokou souhrou aspektů – od mistrovských nástrojů přes osobité interpretační rysy jednotlivých hráčů až po dokonalou gentlemanskou spolupráci a precizní souhru. Virtuózní stránka nestojí na prvním místě, ale slouží zřejmému účelu, kterým je co nejlépe vystihnout charakter a povahu hudebního díla. K tomu musíme přičíst mimořádnou tónovou kulturu a přednesové kvality, které jsou v tuzemském i mezinárodním kontextu stále výjimečné. Nebýt nepovedeného začátku s technikou, mohli bychom konstatovat, že šlo o jednoznačný posluchačský zážitek. I tak se jednalo o vynikající koncert a potlesk posluchačů vyslovil zřetelně přání přídavku, kterým se stalo krátké opakování úryvku Dvořákova klavírního kvintetu.
