Skutečnost, že Meyerbeer nestačil operu dokončit a dotvořit proměnu její koncepce z Afričanky na Vasco de Gama , se může dnes jevit dokonce jako výhoda. Meyerbeerův nevyřešený problém, jak ukončit příběh historického Vasca de Gama, když scéna blažené smrti Séliky, vdechující jedovatou vůni květů tropického stromu, stála od počátku jako nezměnitelný originální závěr opery, využili Gregor Horres (režie) a Jan Bammes (výprava a kostýmy) pro své pojetí odheroizování protagonisty a tím dokonání postupného pádu Meyerbeerových kolísajících hrdinů až k úplné destrukci. Mořeplavec Vasco (Paul McNamara ) tu nakonec sedí jako troska a mlčky vyčkává, až střetnutí dvou žen, které ho milují – Evropanky Inès (Nathalie de Montmollin ) a Afričanky Séliky (Karen Leiber ) – rozhodne jeho osud. Dílo představuje „starý“ a „nový“ svět jako dvě strany jedné mince – obě plné netolerance, úskoků, krutosti a násilí. Nadčasová platnost konfliktů Meyerbeerových velkých oper v Afričance přímo vybízí přeložit děj do blíže neurčené nové doby bez nebezpečí skřípání mezi intencí díla a jeho výkladem. Aktualizace není prvoplánová (domorodci nejsou černí ani žlutí, ale zkrátka jiní, barevně tetovaní) a přitom s potěšením využívá všech ironických paralel k současnosti: Don Pédro (Johan F. Kirsten ) je sám sebou okouzlený snaživec využívající pro svou kariéru objevy jiných, námořní výprava do neznáma jako by byla „adrenalinovým“ turistickým zájezdem vhodným i pro dámy. Scénu vytvářejí pohyblivé kovové stěny s žebříky a průlezy představující jednací sál, vězení, vnitřek lodi a dokonce místo, které dnešní průzkumník může opěvovat jako ráj, když tu vidí barely s naftou, až se v poslední scéně otevře průhled na nebe.
O hudební nastudování nejvyšší úrovně se postaral dirigent Enrico Calesso . Ve Fétisově verzi, nyní obvykle doplňované v 5. aktu o úvodní scénu Inès a Vasca, otevřel mnohé ze zavedených škrtů a rozehrál partituru s mimořádným citem pro Meyerbeerův styl, jeho efekty a velkolepé kontrasty. Nejen znamenitý zesílený sbor, ale především všichni sólisté bez výjimky opět ukázali, kolik je už dnes výtečných zpěváků, schopných zvládnout Meyerbeerovy nesmírně náročné party a zároveň i typově odpovídat představovaným postavám. Zmínit je nutno alespoň ještě Néluska, jehož Adam Kim předvedl jako jednu z nejvděčnějších rolí barytonových rivalů celého 19. století. Skvělé a bouřlivě aklamované představení bohužel postrádalo účast baletu (jak bývá v současných operních inscenacích bohužel pravidlem), takže byl vynechán „indický pochod“, důležitá součást exotického koloritu opery.
