Na skutečně zajímavou dramaturgii letos láká festival Struny podzimu, který se koná už po třiadvacáté. Na pátek 25. října si pak připravil opravdovou lahůdku: do La Fabriky přinesl kompletní smyčcové kvartety Iannise Xenakise v podání věhlasného amerického ansámblu JACK Quartet.
Soubor ve složení Chistopher Otto, Austin Wulliman (housle, střídavě první i druhé), John Pickford Richards (viola) a Jay Campbell (violoncello) se těší všeobecnému uznání a superlativy na jejich adresu nešetří ani tisk. Snad největší poctu jim vzdal New York Times, když je označil za „nejzásadnější americké kvarteto“. Tito Newyorčané opravdu patří ke špičce ve svém oboru a mezi interprety, jež se zabývají soudobou hudbou, si za téměř 15 let své existence vybudovalo prestižní postavení. Ostatně, spolupráce s autory jako Helmut Lachenmann, Chaya Czernowin, Julia Wolfe nebo John Zorn mluví sama za sebe.
K zásadním počinům tělesa se pak řadí i nahrávky kvartetů Iannise Xenakise (1922-2001). Skladatel a architekt s řeckými kořeny se zcela originálními koncepcemi a způsoby práce je dnes považován za jednoho z nejvýznamnějších skladatelů 20. století. Hudbě se začal věnovat relativně pozdě, v době, kdy už byl aktivní jako architekt. Olivier Messiaen mu proto doporučil, aby hudbu a architekturu ve své tvorbě propojil. Xenakis tuto ideu dotáhl opravdu daleko a například jeho snad nejznámější skladba Metastaseis má tak svou podobu i jako architektonický objekt, Pavilon Philips na Expo 58. O Xenakisovi se také říká, že právě v jeho kompozicích se matematika a hudba setkávají jako doopravdy rovnocenní partneři. Zacházel totiž mnohem hlouběji než k číselným operacím, které jsou základem různých serialistických postupů: pracoval například s teorií pravděpodobnosti. Výsledkem toho pak byl koncept stochastické hudby, tedy hudby, která má sice určitá výchozí pravidla, ve svém průběhu je však formována i nepředvídanými jevy. Samozřejmě, všechno toto se dělo i s využitím výpočtových technologií.
Xenakisovu hudbu si mnohokrát spojujeme s až naturalistickou exponovaností, hutností a expresivitou. Určitě to není zcela mylný názor, jsou to však právě jeho kvarteta, která nám mohou ukázat i jinou polohu jeho hudební řeči. Mluvím teď o jeho dvou pozdějších kvartetech, Tetora (1990) a Ergma (1994), jež byly v programu v La Fabrice logicky zařazeny na úvod obou polovin večera. V těchto dílech skladatel prakticky nevyužívá rozšířených možností nástroje a pracuje vlastně s celkem přirozeným zvukem smyčcového kvarteta. JACK Quartet se těchto skladeb zhostil skvěle. Vynikající práce s tónem, jež působil velmi jednoduše a rovně, vzájemná komunikace, naprostá disciplinovanost a schopnost velmi konzistentního tvarování hudebního toku byly jistě atributy, které se pro provedení kvartetů staly nosnými. Navíc, v těchto dvou „klidnějších“ kvartetech hráči rozkódovali takové roviny autorovy poetiky, které jsem, přiznávám, u Xenakise až doteď vnímala spíše okrajově.
Ve dvou expresivnějších, tradičněji „xenakisovských“ kvartetech St/4-1,080262 (1956-1962) a Tetras (1983) pak vynikly všechny dispozice JACK Quartet ještě výrazněji. V husté faktuře plné nejrůznějších technik, například početních glissand, hry po celé struně nebo klepání na desku nástrojů, byla souhra tělesa podrobena opravdu nelehké zkoušce. Ansámbl však fungoval jako švýcarské hodinky, a k tomu všemu si ve virtuózních kusech ještě udržel zřetelný nadhled. Hráli s maximálním nasazením, ale rozhodně pro ně nároky skladby nebyly tak „nadoraz“, aby vyznívali nervózně: na mnoha místech se expresivní struktura jevila dokonce hravá. Obzvlášť mistrovsky vyzněla poslední kompozice Tetras. Byť je to skladba opravdu členitá a proměnlivá, JACK Quartet jí svým citem pro příčinnost a souvislosti jednotlivých postupů a dějů dal jednoznačné směrování a smysl.
Během sezony se s trochou štěstí podaří párkrát navštívit koncert, který se ukáže být výjimečnou událostí, podmíněnou skvělou konstelací interpretů a výběru skladeb. Pro mě se vystoupení JACK Quartet na Strunách podzimu takovou událostí stalo.
