Zahajovacímu koncertu, konanému v Janáčkově divadle 27. 10., k dokonalosti nescházel Berezovskij, jenž si bohužel zranil ruku: náhradní program zcela vyhovoval. Úvodní Vltavu , zahranou Filharmonií Brno soustředěně a s nadšením, provázela snaha o ozvláštnění cestou prohlubování dynamických rozdílů, občas na úkor kultivovanosti zvuku. Aleksandaru Markovićovi se také podařilo zprostředkovat specifický patos Vojenské symfoniety Vítězslavy Kaprálové. Fanfáry z Janáčkovy Sinfonietty bych si představoval břesknější a surovější. Skladba, jež je rodinným stříbrem brněnské filharmonie, byla rozhodně zahraná poctivě, ale nikterak výjimečně. Klimaxu třetí věty nepředcházela patřičná gradace, tudíž dostatečně nevynikl. Nejlépe dopadly čtvrtá a pátá věta: zněly patřičně civilistně a jejich silokřivkám nechyběl dramatický nerv.
Matiné v Besedním domě (28. 10.) v podání Graffova kvarteta nesestávalo z žádné Taffelmusik. Smyčcový kvartet D dur Karla Stamice nepostrádal brilanci a noblesu. Že se nejednalo o historicky poučenou interpretaci, to mi vůbec nevadí. Smetanův druhý kvartet zahráli Graffovci suverénně, stylově a s jasnou koncepcí. V šestém kvartetu Viktora Kalabise i přes značnou expresivitu a převládající vyšší dynamickou úroveň neztratili smysl pro detail a větší stavebné celky. Janáčkův první kvartet se rozhodli podat svérázně, s jiným frázováním, než je obvyklé (v kanonické nahrávce Janáčkova kvarteta z 60. let), a také poněkud rychleji. V první větě kladli důraz na kontrasty lyrického motivu s velmi neučesanými sčasovkami, ve větě druhé na úsečnost niterných výkřiků. Třetí věta pořádně zdrsněla a získala otevřený konec. Závěrečný Menuet J. A. V. Míči si pánové mohli odpustit. Ale i tak: velmi pěkný koncert.
Večer 28. 10. patřil v Besedním domě Dechovému kvintetu Phoenix a jeho hostím. Interpretace u nás pohříchu zřídka hraného Fibichova Kvintetu D dur se vyznačovala krásnou modelací jednotlivých vět a znělým přednesem všech nástrojových partů. Za vyzdvihnutí stojí výkon houslistky Dany Sukové a klarinetisty Emila Drápely , z jednotlivých momentů pak zejména dialog klarinetu a klavíru v druhém triu Scherza. Zpřítomnění Martinů pozdního Nonetu č. 2 bylo strhující. Passer Catulli Jana Nováka zazněl v interpretaci nikoho méně povolaného než autorova bratra, legendárního Jana Nováka. Dostalo se i na Hábu, konkrétně na Fantazii č. 1 . Že jde o vymodlený repertoárový exces (chvályhodný, ovšem), svědčí o neúctě chované naším národem k jeho elitám.
Plochou a nevyváženou Debussyho Sonátou pro flétnu, violu a harfu otevřel Ensemble Lumineux jinak znamenitý „náměsíčný“ večer (29. 10.). Zatímco harfenistka Ivana Dohnalová byla suverénní, šlo znát, že flétnista Petr Pomkla a violistka Ivan Frajtová hrají na hraně svých možností. Ravelova Introdukce a Allegro brilantním zvukem, minuciózní prací s detailem a dynamikou a bravurně zahranou kadencí harfy rychle zpravila dojem. Sopranistka Irena Troupová v hlavní roli Schönbergova Pierrot lunaire mi nechala snít si: Jak ji zde, v Besedním domě, před nějakými devadesáti lety asi ztělesnila bájná Fleischerová? Troupová každopádně zpívala výborně, herecky se omezovala na mimické náznaky. Pavel Šnajdr řídil ansámbl s jistotou experta na 20. století. Celý koncert byl dramaturgicky adekvátně vyvážený: od intimity Debussyho, přes vášnivost Ravela, až po šílenství Pierota. S povděkem také kvituji promítání překladu básnické předlohy.
I bez Kremera hrála Kremerata Baltica (30. 10.), že se to ani nedá vypovědět. Jeden organismus, řízený jedním mozkem. Sinfonietta č. 2 Moiseje Vajnberga byla od prvního úderu tympánu struhujícím náporem hudební fysis a příběhem bolesti, směřujícím k znepokojivě otevřenému konci. Kremerata má v podstatě všechny kvality smyčcového kvarteta, dokáže však zároveň burácet jako symfonický orchestr, což dosvědčil následující Verdiho kvartet e moll. Opět omračující přesnost, souhra, výrazovost – začínám chápat, jakým dojmem musel na dobové posluchače působit proslulý mannheimský orchestr… Rossiniho sonáta Bouře zase ukázala, jak se má hrát klasicistní věta: jako přísná forma plná života. V Rossiniho, opět programní, Slze orchestr v nasazení nijak nezaostával za sólistou, violoncellistou Mario Brunellem . Nejslabším bodem programu byl výběr z interpretačně obtížné, leč domněle, poněkud hollywoodsky, mystické Cesty po Itálii Giovanniho Sollimy (nar. 1962). Jako přídavek zazněla – zcela v duchu předešlého – vypreparovaná hudba k Zeffirelliho filmu Romeo a Julie . Bouřlivý a spontánní potlesk si ale Kremerata nepochybně zasloužila.
Hlavní slabinou večera ve skleněném pokoji Vily Tugendhat (1. 11.) byla nevyvážená dramaturgie, sestavená na popud pořadatelů festivalu, nesmyslně kombinující bachovskou árii doprovázenou klavírem, s wagnerovskými a verdiovskými margináliemi (Ta prokletá posedlost výročími!) a výbornými, stylově zahranými kompozicemi dlouhého 20. století (Ravelovou Kouzelnou flétnou , Rodrigovými Dvěma básněmi J. R. Jiméneze , Beriovými Čtyřmi lidovými písněmi a Ligetiho Čarodějovým učněm ). Písně dcery siónské z pera klavíristky souboru ISHA Trio Sáry Žalčíkové , vycházející z žalmů, postupují od niterné meditativnosti až k expresionismu. Jeví se mi absurdní, že tato znamenitá kompozice nezazněla celá, aby zbyl prostor pro nesmyslnosti první poloviny večera. Absurdně vtipné i mrazivé byly také 2 texty různě Miloše Štědroně. Večer uspokojivě zakončily Ancient Stories Ivo Medka v úpravě pro flétnu a preparovaný klavír a členkami souboru happeningově dotvořené, odkazující na dřevní počátky hudby, rituál, pospolitost zvuku a těla.
Na hlediště Janáčkova divadla byl 2. 11. smutný pohled: večeru, věnovanému klasikovi polské hudby Henryku Góreckému, takřka chybělo publikum. V úvodní skladbě Muzyka staropolska zněly žestě od začátku jistě a (proto) výborně; plochy smyčců jim kontrastovaly svým jednolitým témbrem. Symfonie písní žalostných , proslavená nahrávkou z roku 1992, je svou náboženskou sentimentalitou blízko blizoučko pomyslné hraně oddělující postmoderní umění od kýče. Takto interpretovaná, pod autentickou taktovkou Tadeusze Strugały a zazpívaná Ewou Vesin , ovšem snad nikoho nenechala na pochybách, že zde promlouvá velké, pravdivé umělecké dílo. Strugała ovládal Katowický rozhlasový orchestr velmi strohým, ale extrémně účinným gestem, připomínajícím Bouleze; přesně pochopil smysl tohoto redukcionismu a vystavěl kompozici ve velkých, vyvážených celcích, dosáhnuv přitom kompaktního zvuku tekoucího medu.
Dramaturgicky pochybný dvojí recitál Gábora Boldoczki (trubka) a Gergelyho Bogányi (klavír), konaný 5. 11. v Besedním domě, sestával až na Fanfáru Stanleyho Friedmana převážně ze sentimentálně romantického repertoáru (Koncertní kus Es dur K. W. Brandta, výběr z Koncertu f moll O. Böhmeho, Legenda G. Enescu, Fantazie F. Hidase), v němž předvedli oba instrumentalisté bezchybnou souhru. V Chopinově Baladě g moll zněly heroické polohy přesvědčivěji než lyrické. Pasážím nechyběla přesnost a lehkost, pedalizace byla na hraně únosnosti. Subtilnost následujícího Nokturno F dur téhož autora se projevovala ve výrazu i dynamice. Wagnerova Isoldina smrt z lásky v Lisztově klavírním aranžmá byla poněkud „na vodě“, v nízké dynamické úrovni, s neprokreslenými vnitřní hlasy. Vrcholem večera byly Lisztovy virtuózní klavírní kusy, Lehkost a Rej skřítků , plné velmi lehce a čistě zahraných figurací, běhů a ornamentů. Pěkný, ale na festival příliš lehký koncert.
Koncert hobojisty Viléma Veverky a klavíristy Martina Kasíka v Besedním domě (7. 11.), složený čistě z hudby 20. století, byl jednou z perel festivalu. V Brittenových Temporal Variations dominoval klavír, po zbytek večera tomu bylo naopak, v zásadě se ale oba pánové skvěle doplňovali; technické stránce jejich hry také není co vytknout. Znepokojivé Intermezzo Klementa Slavického znělo krystalicky čistě, nikoliv však sterilně, následující Toccata téhož autora přinesla smršť, evokující pozdního Prokofjeva. Další Slavického skladba, ještě závažnější Suita pro hoboj a klavír , naplno těží ze všech obsahotvorných vlastností zvukové barvy hoboje. V Poulencově Sonátě pro hoboj a klavír vzdušnost klavírní hry umocňovala zpěvný přednes hobojového partu. Ve dvou z Pěti kusů pro hoboj Antala Dorátiho, představujících prubířský kámen hobojové virtuozity, si Veverka nevylámal zuby, což je obdivuhodné. Vyletěl fták hore nad oblaky, kompozice přednedávnem zesnulého klasika brněnské Nové hudby a dlouholetého pracovníka festivalu Arnošta Parsche, natahující příslovečnou pupeční šňůru mezi skladatelem a folklórem, bohužel nezazněla celá. Koncert korunovala Suita pro hoboj a klavír Pavla Haase, obžaloba nacismu, výraz hrůzy i odvahy, zahrnující intonace husitského a svatováclavského chorálu.
Závěrečný večer (8. 11.) se stal – jak se sluší a patří – večerem vrcholným, a navíc výjimečným nejen dle brněnských měřítek. Londýnský symfonický orchestr pod taktovkou Valerije Gergijeva v Janáčkově divadle odehrál koncert složený výhradně z tvorby Hectora Berlioze s pekelným nasazením a ďábelskou rozvahou. Svěží juvenilie Waverley výtečně zafungovala jako otvírací kus a zároveň na poměrně malé ploše představila široké hráčské kvality orchestru. Následující mediteránní atmosférou prodchnuté Písně letních nocí byly orchestrem v zmenšené sestavě zahrány po všech stránkách pokorně a umírněně, aby bylo dost času a zvukového prostoru k vychutnání intimně poetického přednesu Karen Cargill . Toto vnitřní i vnější ztišení připravilo půdu pro následné hromobití Fantastické symfonie, jež je natolik podivná a komplexní, že může být reprodukována znovu a znovu, a vždy nově. Gergijev ji měl promyšlenou do posledního detailu, jeho interpretace se však vyznačovala především tím, čemu se v rockovém názvosloví říká „drive“ – tedy obrovským tahem, silou, vahou a maniakálním zápalem. A občas velmi vysokými tempy. Přídavek v podobě Marche Hongroise z Faustova prokletí korunoval (jak tomu často nebývá) celé vystoupení.
