Koncert s názvem „Rci, kdy zemru!“, vypůjčeným z textu Janáčkovy kantáty Amarus, byl původně určený pro kostel (baziliku Nanebevzetí Panny Marie), poté byl přesunut do prostor brněnského Besedního domu. Lze jen spekulovat, o kolik by byl výsledný zážitek z kostela větší; už proto, že většina skladeb večera byla duchovních, ba přímo liturgických. Besední dům – přestože je má dost těsné – rozhodně ve švech nepraskal. Přitom dramaturgie Moravského podzimu nabídla v neděli 16. října jeden z nejzajímavějších koncertů celého festivalu. Kombinaci méně hraných, a tudíž méně známých Janáčkových skladeb (Otčenáš, Skladby pro varhany č. 1, č. 2 a Amarus) a Schubertovy Mše č. 2 G dur sice úplně nechápu (zřejmě šlo o praktický záměr využít všech tří sólistů), ve výsledku ale vytvářel střet klasicistní mše a moderní kantáty docela dobrý kontrast.
Úvodní Janáčkův Otčenáš dirigovaný Petrem Fialou byl doplněn projekcí cyklu obrazů Jozefa Krzesze-Meciny, na jehož základě Janáček komponoval. Celou skladbu táhl především výborný Český filharmonický sbor Brno , určitá jistota mezi brněnskými (a vůbec českými) hudebními tělesy. Petr Levíček obstál v exponovaném tenorovém partu se ctí, jeho výrazu však poněkud scházela lehkost; bylo vidět, že se při zpívání dost nadřel. Skladba byla vystavěna v dramatické, ale nenásilné gradaci, závěrečné Amen bylo jejím přirozeným vrcholem.
Janáčkovy Skladby pro varhany č. 1, č. 2 nebyly pouze dokumentem skladatelova hledání vlastního stylu, varhaník Martin Jakubíček vytěžil z jejich potenciálu, co se dalo; obě skladby zahrál jako dvě části většího celku, změnami rejstříků tento celek šikovně ozvláštnil a obě části oddělil.
Schubertova Mše č. 2 G dur je krásná, jasná a přehledná skladba. Tyto její vlastnosti nepříjemně odkryly interpretační nedostatky Moravské filharmonie Olomouc . Dirigent Stanislav Vavřínek dokázal celou kompozici logicky vystavět, dokázal udržet posluchače v napětí i je přitlačit k zemi monumentalitou Gloria a Crucifixu, nedokázal však uhlídat celkový zvuk orchestru, který působil mdle, unyle. Smyčcům scházela brilance, zněly i na klasicistní repertoár příliš tence, dřeva nebylo slyšet a žesťům s tympány chyběl v této skladbě tolik důležitý důraz. Sbor byl jako ostatně po celý večer velmi dobrý. Co se týče výkonu sólistů, zvlášť se povedl tercet v Benedictu, opravdu skvělé bylo barytonové sólo (Ivan Kusnjer ) v Agnus Dei.
Interpretace Janáčkovy kantáty Amarus byla nevyrovnaná. Zatímco Petr Levíček předvedl velký, „prožitý“ výkon a Ivan Kusnjer technickou suverenitu a sílu výrazu, sopranistka Petra Daňhelová zde působila poněkud nepřesvědčivě. Nedělala chyby, určitě jí ani nechybělo nasazení, její hlas se však prostě hodí pro jiný typ repertoáru. Orchestr, přestože se nezbavil nedostatků zmíněných v předchozím odstavci, v průběhu skladby postupně ožíval a poslední věta už měla patřičnou sílu. Sbor ani zde nezklamal, představoval bych si však trochu pevnější basy, na způsob varhanního pedálu.
Tak jako tak je především třeba pochválit dramaturgii festivalu za zařazení Janáčkových méně hraných skladeb (byť v podivné juxtapozici s vídeňskou klasikou) a Nadaci Leoše Janáčka za darování tohoto koncertu. Do budoucna by bylo dobré takto přistupovat i k odkazu jiných českých skladatelů devatenáctého a dvacátého století a podobnými koncerty splácet dluhy, které vůči nim máme. A že jich není málo…
