Ženevský operní dům pro letošní sezonu zvolil další ze čtveřice plánovaných inscenací oper Leoše Janáčka, jež spojuje hudební nastudování Jiřího Bělohlávka : po loňské Kátě Kabanové letos připravili poslední skladatelovo operní dílo Z mrtvého domu . Jestliže bylo možno o inscenaci Káti Kabanové mluvit jako o výjimečném jevištním ztvárnění a divadelní události, pak opera Z mrtvého domu zazářila především kvalitou hudebního nastudování a krásou hudby samotné. Dirigent Jiří Bělohlávek, pro něhož je opera Z mrtvého domu sedmou inscenací Janáčkových operních děl, vytváří v ženevském divadle tradici interpretace hudby skladatele, jehož divadelní vidění čím dál tím víc láká publikum. Svědčil o tom zcela vyprodaný dům i nadšené přijetí na závěr, a to bez přestávky inscenované tříaktové opery. Režisér Pierre Strosser , který navrhoval i scénu, použil zcela otevřené jeviště, zaplněné postelemi pracovního tábora. Tento tábor neměl však v sobě nic z nelidskosti popisované Dostojevským, ani obecně známé krutosti sovětských gulagů, působil přefiltrovaně, odlidštěně, bez násilí, ale i bez naděje v symbolu orla. V civilu oblečené postavy, tedy v neponičených pracovních oděvech, placmajor v obleku, pracné a „kvalitní“ převleky pro domácí divadlo (bez divadelní nadstavby nevýrazné kostýmy Patrice Cauchetier ) – to vše vypovídalo o jakémsi podivně civilizovaném prostředí, v němž postavy dramatu z původního světa Dostojevského pak vypovídají jen nelidské pomatenosti. Tato nesourodost, protahovaná beze změny po tři dějství bez pauzy, byla tvrdou zkouškou divadelní nosnosti realizace. Přesto právě Bělohlávkovo nastudování, charakteristické pevnou stavbou jednotlivých výstupů, mělo jasné kontury dějové posloupnosti a prozářenosti Janáčkovy hudby. Komplikovanost stavby opery Z mrtvého domu v mnoha aspektech natolik předběhla vývoj opery, že i po více než sedmdesáti letech stojí na přesném vystavění aktů, rozpadajících se v jednotlivá vyprávění vězňů. Tedy v prvé řadě na dirigentovi. Jestliže režisér a scénograf v jedné osobě neakcentoval dramatické pointy, dokonce ani ty, které hudba jasně nabízí, zůstalo pouze na cítění Jiřího Bělohlávka, který vnitřní gradací a smyslem pro Janáčkovu výrazovou zkratku vystavěl operu tak, že diváky nadchla. Měl oporu v Uffriedu Heselsteinerovi (Velký vězeň) a zejména pak ve Štefanu Margitovi (Filka Morozov), jenž jasným svítivým tenorem a drobnokresebnou hereckou kreací postavu maximálně zvýraznil. Režisér zcela nevyužil možností a schopností Petra Mikuláše v roli Gorjančikova. Jednotící postava děje se tak stala téměř epizodní (podobně dopadl Aljeja Stephanie Novacek ) a symbol ústřední duchovní myšlenky svobody – v poraněném orlu, jehož Gorjančikovov „odnáší“ na svobodu, téměř zanikl. Bylo povzbudivým zjištěním, že Janáčkova hudba i tam, kde by potřebovala oporu jevištních prvků, utáhla svou jasnou sdělností celý večer. Zásluhou Jiřího Bělohlávka, jehož podíl na úspěchu publikum nadšeně reflektovalo.
