„Člověk se nemá na nic těšit, protože tím to zakřikne,“ říkal jsem si od chvíle, kdy vypukla pandemie a – podobně jako všichni – také Berlínští filharmonikové rušili jeden koncert za druhým. Nebo přinejlepším odsouvali na podzim. „Zvláštní ale je, že svůj Evropský koncert v Tel Avivu na webových stránkách pořád mají,“ hlásil jsem průběžně výkonnému řediteli ČT Art Tomáši Motlovi, protože tato kulturní stanice měla už počtvrté za sebou Evropský koncert zajímavým způsobem vysílat. V originální verzi se totiž jedná o matiné, které však ČT Art nemůže přejímat přímým přenosem, protože tou dobou vysílá Déčko. Takže v domácí verzi je koncert nabízen až večer.
Už proto, že mám jako každý v naší profesi teď málo práce, jsem s postupujícím časem kontroloval „webovky“ Berlíňanů snad ob den. Hlavní důvod ale spočíval v tom, že mi tento jejich projekt přirostl k srdci. „Když jsme koncem osmdesátých let přemýšleli, jakým způsobem oslavovat den našeho vzniku, napadla nás myšlenka každoroční televizní prezentace,“ vzpomíná člen orchestru a zároveň jeho vedení na debaty o datu 1. května 1882, kdy Berlínští filharmonikové – tedy v počtu pětačtyřiceti hráčů – vznikli. „Do toho padla Zeď a nám se otevřela možnost koncertovat pokaždé někde jinde po Evropě. A připomenout tím její krásy v době, kdy se konečně spojuje.“
Za tři desítky let se tak Evropské koncerty konaly napříč naším světadílem. Od Portugalska po Turecko, od Řecka po Norsko. Celkem v šestnácti státech. Do některých se totiž na různá místa vrací. K „vyvoleným“ státům patří i Česká republika. Evropský koncert se u nás konal ve Stavovském divadle, ve Španělském sále a úplně poprvé ve své třicetileté historii roku 1991 ve Smetanově síni Obecního domu. Navíc s Berlínskou filharmonií vystoupili jako sólisté dvakrát naši interpreti: Radek Baborák (orchestr tehdy řídil od klavíru Daniel Barenboim) a Magdalena Kožená (se Simonem Rattlem „u kormidla“).
Rok 2020 měl být z několika příčin průlomem. Evropský koncert byl naplánován do Tel Avivu a pojímán jako velká událost. Kulturní, společenská, politická. Berlínští filharmonikové chtěli se vší pokorou připomenout 75. výročí od konce druhé světové války, ale také od osvobození koncentračního a vyhlazovacího tábora v Osvětimi. Symbolika byla víc než zřejmá. Německý orchestr v Izraeli, navíc s ruským dirigentem Kirillem Petrenkem. První skladbou večera měla být Bruchova kompozice Kol Nidrej na motivy modlitby, kterou začíná svátek smíření Jom kipur.
Jenže čáru přes rozpočet tomu učinil vir. A tak zatímco jsem v Praze studoval web možná nejlepšího orchestru na světě, Berlín horečně přemýšlel o náhradě. Mnoho možností nezbývalo. Cestovat se nemůže; kompletní těleso na scénu vpustit nelze, neboť by hráči nemohli dodržovat rozestupy; publikum také nemá zatím šanci; zato však mohou být přítomny televizní kamery.
A tak padla volba na historicky zvláštní Evropský koncert s pořadovým číslem 30. Uskuteční se v domácím prostředí Berlínských filharmoniků. V ikonické budově, pro svoji vnější siluetu překřtěné na „Karajanův cirkus“. Ve stavbě, s níž architekt ve druhé polovině 50. let předběhl dobu, aby pak s trpkostí sledoval, kde se po svém dokončení roku 1963 ocitla. Místo aby trůnila v centru Berlína, po vztyčení Zdi se krčila na prahu země nikoho, v nevábném prostředí, do kterého se ze západní strany dlouho nevyplatilo investovat, protože východ plný stráží číhal za bukem.
Vzhledem k okolnostem, které dobře známe ze dvou benefičních koncertů Pomáháme s Českou filharmonií, musel být zásadně proměněn také repertoár. Ze smyčcové sekce, příležitostně obohacené o další nástroje, vzniklo jakési komorní seskupení Berlínských filharmoniků. A dramaturgie sáhla výlučně po hudbě 20. století. Do první poloviny koncertu, předěleného několikaminutovým dokumentem, zařadila kratší skladby Arvo Pärta, György Ligetiho a Samuela Barbera. Pro druhou část pak byla vybrána lahůdka. Symfonie č. 4 G dur Gustava Mahlera, ovšem v komorní verzi z roku 1921. Neboli v aranžmá Schoenbergova žáka Erwina Steina, rakouského dirigenta, skladatele a muzikologa s českými kořeny. Sopránový part v závěru skladby byl samo sebou ponechán, zhostila se jej docela úspěšně Christiane Karg.
Nadchl mě ovšem, nikoli poprvé, novopečený dirigent filharmoniků, osmačtyřicetiletý rodák z Omsku Kirill Petrenko. Už v první polovině 90. let jsem obdivoval způsob, jakým motivoval divadelní orchestr při produkcích v berlínské Komické opeře, kde tehdy působil. Například vyznění Prokofjevovy Lásky ke třem pomerančům bylo i díky němu nezapomenutelné. V roce 2006 Petrenko poprvé hostoval v čele Berlínských filharmoniků. O devět let později jej oficiálně určili nástupcem Simona Rattla; taktovky šéfdirigenta se Kirill chopil na prahu sezóny 2019–20 megakoncertem pro pětatřicet tisíc diváků u Braniborské brány. V rámci Evropského koncertu mě Petrenko oslovil elegantními, čitelnými gesty a nelíčeným ponorem do skladeb, kterými své filharmoniky bezpečně provedl.
Pochvalu zaslouží rovněž televizní ztvárnění této – doufejme – neopakovatelné události. Režie citlivě zúročila možnost, která se jí nabízela, pokud hlediště zelo prázdnotou. Kamera nesčetněkrát zabírala hudebníky ve velkém detailu, dávala divákovi nahlédnout z bezprostřední blízkosti do – bez přehánění – dramatu individuální interpretace i rozkoše ze souzvuku.
A do třetice, noblesně zapůsobil úvodní projev prezidenta Spolkové republiky Německo Franka-Waltera Steinmeiera přímo z koncertního sálu. Zalitoval, že událost se nemohla odehrát v Tel Avivu, kam měl sám namířeno na oslavy Dne izraelské nezávislosti neboli Jom ha-acma’ut. Nenásilně zdůraznil myšlenku evropské sounáležitosti „na křídlech hudby“ v těžkých časech. A závěrem řekl toto: „Hudebníci, kteří pro nás dnes hrají, nezastupují jen sebe. Zatímco jim za jejich speciální koncert děkuji, myslím zároveň na celý náš kulturní život, na mnoho umělců ve svobodném povolání, které nynější krize zasáhla naplno. Mnozí čelí existenčním potížím. Pevně doufám, že pomoc, která pro ně byla připravena, zamíří tam, kde je zapotřebí.“ Umí si někdo představit, že y něco podobného zaznělo – namísto urážek – z Pražského hradu?
Evropský koncert s datem 1. 5. 2020 se nechtěně stal historickým počinem. Hudebním i televizním. Nepochybně jej privátní producentská společnost Berndta Hellthalera, mimochodem častého účastníka Mezinárodního televizního festivalu Zlatá Praha, mnohonásobně zúročí. (Neudivilo by mě, kdyby jej přihlásila do soutěže už letos na podzim, bude-li se ovšem – kéž by – festival konat…) Příští rok se má Evropský koncert na prvního máje uskutečnit v Gaudího barcelonském skvostu, katedrále Sagrada Família. Jen to nezakřiknout!
