Ve středu 11. září zazněla na pražském Výstavišti Mahlerova Sedmá symfonie, koncert pořádala Dvořákova Praha a přenášela Česká televize. Pod taktovkou Jakuba Hrůši vystoupila Česká filharmonie a Bamberští symfonikové. Sledovat koncert přímo na místě, to je námět na reportáž, případně na fejeton, ne na recenzi hudebního zážitku. Dovolte alespoň několik postřehů, které by v takové reportáži neměly chybět.
Podařilo se připomenout méně známou událost z kulturní historie Prahy a „prodat ji do světa“. 19. září roku 1908 dirigoval Gustav Mahler právě v areálu Výstaviště světovou premiéru své Sedmé symfonie. A bylo zajímavé přemýšlet, co se za těch více než sto let odehrálo. Tehdy to byla velmi sledovaná součást reprezentativní výstavy Obchodní a živnostenské komory. Dnes Výstaviště působí zpustle a probíhá na něm několik vleklých rekonstrukcí a ani takovou moderní vymoženost, jako je tramvaj, nebylo možné při cestě na koncert využít. Mahlerův smysl pro hořkou ironii by si přišel na své. Pořadatelé nicméně u vchodu připravili hezkou panelovou výstavu o tom, jak významná událost v hudebním životě Prahy i v dějinách mladé České filharmonie to byla. Z toho by se mohla vydat i malá samostatná publikace.
Sedmá symfonie patří k těm méně hraným Mahlerovým symfoniím, má nezvyklé členění vět – ne čtyři, ale pět –, velkou větu úvodní a závěrečnou a pak tři intermezza, která se jmenují Noční hudba nebo odkazují na stíny. Zatímco některé jiné Mahlerovy symfonie jsou oslavou života, tahle jako by byla spíše předtuchou něčeho temného, a život zvítězí až v závěrečné větě. Kdyby se měl konat běžný koncert, připomínající česko-německé vztahy, asi by se zvolilo nějaké reprezentativní české a vedle toho německé dílo. Ale právě tahle Mahlerova symfonie se k tomu zvláštním způsobem hodí, dává hodně prostoru vzpomínat na hořké a temné momenty, i když nevyznívá beznadějně, jak se někdy píše. A přitom nezapomínejme na Mahlerovo židovství, se kterým měli nejen Němci, ale také Češi v minulosti své potíže. Z hlediska přijetí jeho díla zajímavé, že ho v Česku máme možná o něco raději, než tomu bývalo v Německu – a Mahler přece jen víc patří k česko-rakouským dějinám, ale to je jen další střípek do zajímavé mozaiky. A jinak, Sedmá symfonie patří dodnes k těm méně hraným symfoniím, takže pokud by Praha mohla přispět k její větší známosti, je to jen dobře.
Už jednou se to mohlo povést. Přesně na den stého výročí premiéry 19. října 2008 dirigoval v Rudolfinu toto dílo s Českou filharmonií Jiří Bělohlávek, který si byl dobře vědom, jak zajímavé je to dílo a výročí. Na tento koncert se trochu zapomnělo, tehdy ještě nikdo nevěřil, že by se mohl stát šéfdirigentem. A ještě méně se ví, že plánován byl i televizní záznam jubilejního provedení Sedmé, o který v zahraničí stáli. Jenže Česká filharmonie tehdy byla ve sporu se svým ředitelem a odmítala dávat souhlasy k natáčení koncertů. Na rozdíl od Výstaviště se alespoň tohle od té doby výrazně pohnulo k lepšímu.
Jaký byl zvuk spojených orchestrů, to si podle přímé návštěvy Výstaviště v podstatě netroufám říct. Koncert byl zvučen, seděl jsem relativně blízko jednoho velkého reproduktoru a slyšel spíše takový řekněme objektivní zvuk starší gramofonové desky. Náročná sóla ovšem i tak zněla velmi solidně a dost na tom, že zvuk působil homogenně. Lepší nazvučení v plenéru by asi stálo další milion, takže jsem přijal fakt, že koncert se koná hlavně kvůli televiznímu přenosu a vyzní na obrazovce výrazně lépe. A to se také péčí obrazové a zvukové režie stalo. Praha vyslala do světa vzkaz, že si umí zajímavě připomenout svou bohatou kulturní minulost i se všemi složitými souvislostmi. Tedy výrazně lepší obraz, než jak dnes Výstaviště bezprostředně působí. Vodit tam noblesní německé hosty bych se jinak neodvážil nebo bych se dost styděl.
Pojetí Jakuba Hrůši zaujalo na místě jakousi klidnou jistotou a sošnou důstojností, o detailech se opět nedá říct více. Pršelo jenom drobně, krátce v půl osmé a pak chvilku po první větě, takže to na jednu stranu dopadlo dobře, na druhou stranu to bylo do poslední chvíle dost napínavé. Hodně mi běželo hlavou, co všechno se za 116 let mezi dvěma zeměmi může odehrát, a je toho opravdu strašně moc. Přímo na místě působí nejvíc to, že tehdy to byla přehlídka toho nejmodernějšího, co se dalo na výstavě prezentovat. Dnes Výstaviště působí tak jako mnohá místa bývalých Sudet, prostě trochu opuštěně až bezútěšně, a když se něco začne stavět, dlouho se to vleče. Naštěstí je už v osm tma, což mělo na atmosféru rozhodující pozitivní dopad, ostatně i Mahlerově symfonii se přezdívá Píseň noci… Před koncertem bylo možné zhlédnout dokument o Mahlerově Sedmé symfonii, který byl vypůjčen od orchestru Concertgebouw Amsterodam, který o mahlerovskou tradici pečuje po léta a vzorově. Jako příspěvek k Roku české hudby to bylo silné a mimořádně originální. Celkově to byla akce, která se zapíše. A to i přesto, že žádná Mahlerova symfonie není zrovna ideální dílo pro open air koncert. Vyžaduje větší soustředění, než jakého lze pod širým nebem dosáhnout. Ale jak už bylo řečeno: jsem vděčný pořadatelům, že se podařilo vyslat do světa signál, že Praha je velmi kulturní metropole a že Česko je země, která živě a zajímavě pracuje se svou historií. Už jen, aby to byla pravda.
