Uplynulá sezóna v Bavorské státní opeře v Mnichově přinesla jednu mozartovskou premiéru. Byla to Figarova svatba, která se nyní objevila i na jedné z nejprestižnějších letních hudebních akcí. Tou bezesporu je festival v Mnichově. Ke spolupráci na opeře, která bude celkem v pěti dalších večerech představena i v sezóně následující, byl sezván inscenační tým v čele se zkušeným německým režisérem Christophem Loyem.
K dotažení svého produkčního záměru mu nechyběli ani herecky talentovaní pěvci těch nejzvučnějších jmen, namíchaných velmi umným způsobem s umělci mladými, ani další nepostradatelné elementy, které celkovou koncepční vizi režisérovi dotvořily. Velmi pěkně působila vzdušně pojatá scéna Johannese Leiackera, který toho sice nepoužil mnoho, zato vše použité využil dokonale. Pomohlo mu i předsunuté loutkové divadlo, které velmi vtipným způsobem dopomáhalo k přípravě okamžiků, které v Mozartově díle časově následují. Dvě bílé stěny, židle a několik doplňků do interiéru, to není výčet, který by mohl na první pohled zaujmout, přičte-li se k tomu ovšem řada drobných rekvizit, které byly po celý večer v rukou herců-pěvců, jež s nimi dokázali přirozeným a nenuceným způsobem pracovat, jednalo se o báječně promyšlenou strukturu.
Do vskutku pěkně provedených kostýmů Klause Brunse se obléklo mnoho neobyčejných, ba dokonce výjimečných tváří dnešní mezinárodní operní scény. Nelze začít jinak, než Christianem Gerhaherem. Mistr písně přenesl posluchači i pocit z interpretace písně do osoby hraběte Almavivy a i kdyby byla v daný večer každá z ostatních postav zazpívána pod psa, divák by po představení sestupoval po divadelních schodech na náměstí krále Maximiliána Josepha nadšen. Byli tu však i další výborně zpívající páni. Ital Alex Esposito měl rovněž svůj velký večer a kromě starostí s dveřmi, které se mu v průběhu večera neustále zvětšovaly, a on dával vtipně a vždy jinak a originálně najevo, že netuší proč, mu nedělala potíž jakákoliv nástraha komplexního partu Figara. Suverénním Bartolem byl milánský rodák Paolo Bordogna, roli Dona Basilia nezůstal nic dlužen Manuel Günther, který patří vedle Milana Siljanova, jež velmi dobře obstál v úloze Antonia, mezi stále členy mnichovského operního ansámblu. Dean Power svým lehkým a čistým tenorem, který se v obsazení objevil u role Dona Curzia, dokončuje znamenité mužské obsazení.
Kostýmy již byly zmíněny, byly to ovšem pochopitelně dámy, na kterých jejich elegance vynikla ještě mnohem více. Olga Kulchynska, která svou vizáží lehce připomíná Olgu Peretyatko, je teprve osmadvacetiletou ukrajinskou sopranistkou, jejíž kariéře se predikuje velká budoucnost. Jako Zuzanka byla citlivá i rázná, Mozarta má očividně v krvi jako přirozenou součást své osobnosti. Dojem zanechala výtečný, její duet s Christianem Gerhaherem na začátku druhého jednání byl vrcholem večera. Je-li Kulchynska mladičkým objevem posledních let, je jím i pouze o rok starší Italka Federica Lombardi, které byl svěřen part hraběnky. Její soprán je lehce hutnější, ovšem tak akorát, aby roli trápené ženy přirozeně slušel. Pěvkyně má ukázkovou techniku a na svůj věk se zdá být velmi zkušená a vyzpívaná. Navíc ji zdobí opravdu překrásná barva tónu ve výškách.
Roli Barbariny zpívala teprve dvaadvacetiletá ruská sopranistka Anna El-Khashem. Zaujala mne již předcházejícího večera, kdy se její barevný a svěží soprán úžasným způsobem prosazoval a nesl v Pucciniho Sestře Angelice (sestra Jenovéfa). Ve Figarově svatbě byla okouzlující, zdá se, že v Mnichově v ní mají poklad budoucích dekád. Jméno Solenn‚ Lavanant-Linke patří mezzosopranistce, která si též zdatně buduje jméno na mezinárodních scénách. Cherubín to byl pěkňoučký v dámském i v pánském, nebylo mu možné cokoliv vytknout. Čas letí a Anna Sofie von Otter letos v květnu oslavila šedesáté třetí narozeniny. Neobyčejná dáma neobyčejných vokálních kvalit byla perlou představení. Namísto běžně uváděné árie Marzelliny za doprovodu klavíru (pianista Chad Kelly) interpretovala píseň Abendempfindung K. 523 a tajil se u toho dech.
Orchestr Bavorské státní opery řídil řecký dirigent Constantinos Carydis (1974). Ocenit lze, že z technicky dokonale vybaveného orchestru vytěžil maximum možného výrazu, odstíněné dynamiky a virtuózně zahraných sól. Polemizovat by se dalo o tempech, která byla místy až přehnaně rychlá. Komu vyloženě nevyhovovala, nezbývá, než navštívit jedno ze série již avizovaných představení příští sezóny, které hudebně nastuduje „rozvážnější“ Ivor Bolton.
