Pro Pietariho Inkinena bude koncertní sezona 2019/20 poslední v roli šéfdirigenta Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK. Loučení začal 18. září zahajovacím koncertem sezony ve Smetanově síni Obecního domu v Praze. Sólisty večera byli houslista (jindy také dirigent) Pinchas Zukerman (1948) a violoncellistka Amanda Forsyth (1966, dcera skladatele Malcolma Forsytha, členka Zukerman Chamber Players). Musím dodat, že Pinchas Zukerman přijal nabídku být v této sezoně rezidenčním umělcem FOKu. Ostatně orchestr dobře zná, neboť v roce 2012 měl v Praze recitál a o pět let později zahajoval 83. sezonu FOK. Loučení Inkinena bude pokračovat v říjnu Mahlerovou 3. symfonií, v březnu Dvořákem (Vodník), Mozartem (Klarinetový koncert), Sibeliem (Oceanidy) a Debussym (Moře), v dubnu provede Dvořákovu Stabat mater. Tečkou pak bude atraktivní červnový program, kdy si vzpomene na svou houslovou dráhu a provede s Pinchasem Zukermanem Bachův houslový Dvojkoncert d moll, podpoří svého přítele v Mozartově Houslovém koncertu A dur a jako vrchol sezony uvede Stravinského Svěcení jara.
Vraťme se ale ke středečnímu možná až příliš dlouhému večeru. Pro zahřátí se duo Zukerman – Forsyth představili jako sólisté, symbolicky v hudbě Antonína Dvořáka. Nejdříve se objevila na pódiu majestátní postava Zukermana. Jistě znáte některou z desítek jeho nahrávek. Vždy jsem obdivoval jeho eleganci, příjemný, rozpoznatelný tón, temperament, dravost a virtuózní techniku obou rukou. Neprávem byl řazen za staršího Issaca Sterna a generačního souputníka Jicchaka Perlmana. Ne náhodou vznikly jeho nejlepší nahrávky v 90. letech (Mozart, Beethoven, Brahms, Bach…) a v prvních letech tohoto století. Dnes sice už jeho hra nemá někdejší temperament a tónovou naléhavost, zato elegance se prohloubila a obsahuje impozantní míru zkušeností a léty prověřenou kvalitu. Houslová Romance f moll byla v každém směru líbezná (decentní vibrato i zukermanovská glissanda!), nebál bych se označení referenční. Až empatický byl příkladný doprovod orchestru. V takovéto verzi andělská hudba!
Amanda Forsyth není obyčejnou cellistkou. Nepatří sice do nejvyšší ligy Alisy Weilerstein a Sol Gabetty, nicméně poslouchat její hru je potěšením. Má interesantní projev, velmi sytý, hutný tón, dobrou techniku obou rukou a téměř bezchybnou intonaci. Nicméně její nádherný nástroj z dílny Carla Giuseppe Testoreho z roku 1699 mohl být v Klidu lesa Des dur přece jen klidnější a v modelaci melodie jemnější. Bylo to příjemné provedení, ale obávám se, že nebude patřit k verzím, na které se bude i po letech vzpomínat.
V Brahmsově Dvojkoncertu a moll bylo od úvodních sól zřejmé, že je tato náročná hudba oběma sólistům, kteří vystupovali, jako by to byli učitel a žákyně, blízká. Vše bylo v podstatě na svém místě – noty, styl, technika, bylo to nesporně v Čechách nadstandardní provedení a přece jsem měl pocit nedotaženosti. Když jsem přemýšlel po koncertě o příčině, napadlo mě jediné – nedostatečná symfonická symbióza orchestru se sólisty a nevyváženost sólistů – příliš zemité cello a naopak tónově upozaděné, v některých pasážích technicky trošku ledabylé housle. Možná jsem ale nebyl objektivní a měl v uších famózní interpretaci týmu Lisa Batiashvili, Truls Mørk, Simon Rattle, Berlínská filharmonie, kterou jsem ten den ze záznamu poslouchal… Z Brahmse bylo publikum nadšené. Hlavní trojice pak plný sál potěšila kuriózním přídavkem. Pietari Inkinen si od Pinchase Zukermana půjčil jeho guarnerky („Dushkin“ z roku 1742), přisedl k cellistce a společně provoněli sál pizzicatově vodními Droplets, které údajně napsal Sibelius v devíti letech.
Přídavek jakoby předznamenal vrchol večera – Symfonii č. 5 Es dur Jeana Sibelia. Každá sibeliovská pražská kreace pana Inkinena mě něčím silně osloví. Jeho totální propojenost s tímto tvůrcem je známá a až bude orchestr jednou rekapitulovat dirigentovu pražskou misi, jedním z darů FOKu bude určitě intenzivní práce na hlubokém pochopení severské hudby. (Chci věřit, že tento dar bude FOK rozvíjet.) Struktura Páté je poměrně složitá a není zde místo na kompoziční analýzu. Zevně dal Inkinen najevo svou sounáležitost se Sibeliem odstraněním dirigentského pultu, vnitřně pak, jak bravurně provedl orchestr houštinou mnoha vazeb, vrstev a někdy až skladatelskými rébusy. Sibelius není prvoplánově moderní, není to bořitel minulosti, naopak měl rád kontinuitu, nemá tak výraznou melodiku jako někteří vrstevníci – Poulenc, Martinů. Chce-li jej člověk pochopit, musí se k němu velmi aktivně proposlouchat. Učiní-li tak, otevře se mu úžasný svět. Měl jsem pocit, že aspoň část auditoria Smetanovy síně touto cestou šla a Pietari Inkinen s Pražskými symfoniky ji za to odměnil výtečným výkonem.
