Dvacátý šestý ročník festivalu Svátky hudby otevřel 24. října program, jenž by se dal označit v rámci možného jako sváteční. Festival je spjat s houslistou Václavem Hudečkem, jenž v úvodním entrée připomněl 50 let své kariéry. Poděkoval za podporu své ženě a partnerům. Pozoruhodná na tomto výčtu byla překvapivá tečka, kdy na pódium Dvořákovy síně Rudolfina přišel generální ředitel Kooperativy Martin Diviš a předal panu Hudečkovi certifikát, v němž se údajně pojišťovna zavazuje, že bude „navěky“ hlavním partnerem festivalu, přesněji dokud bude festival spjat s panem Hudečkem a bude muzikantsky aktivní. Něco takového mu musejí závidět snad všechny festivaly. Přiznávám, že jsem se s něčím takovým dosud nesetkal.
Respekt a nadšení, které k osobnosti legendárního houslisty chová řada normálních lidí i tzv. VIP se vinuly celou první částí koncertu. Jelikož byl z velké části operním soaré, na úvod zahrál Symfonický orchestr Českého rozhlasu pod vedením Jana Kučery předehru z Mozartovy Figarovy svatby. Zahrál ji standardně a bez slyšitelných problémů. Pak ale přišel nečekaný vrchol koncertu, když pánové Václav Hudeček a Jan Mráček, jenž kdysi absolvoval jeho mistrovský kurs v Luhačovicích, báječně zahráli sólové party v Mozartově Concertone pro dvoje housle, hoboj, violoncello a orchestr C dur (K 190). Rané dílko se u nás téměř nehraje, což bylo první plus. Druhým se stala muzikantsky i technicky skvělá interpretace houslistů, kterým zdatně sekundovali hobojista a první cellista. Hudeček a Mráček hráli ušlechtile, měkce a dokonale souzněli! Provedení mělo jen jednu chybu. Zvuk orchestru byl masivní a měl být redukován. Chápu vztahy obou pánů k SOČRu, ale opět jsem si ověřil, že vídeňský klasicismus (v tomto případě navíc docela raný) není jeho parketou. Poté přešel pan Mráček k partu prvních houslí a zahráli efektní Navarru pro dvoje housle a orchestr Pabla de Sarasateho. Španělský tanec měl výtečný výraz, všichni si to užívali (zvláště pan Hudeček, který vůbec nesmírně prožívá každou chvíli s houslemi a je nakažlivě pozitivním člověkem), jen to technicky už tak dokonalé nebylo, a to včetně souhry s orchestrem.
Druhá část večera byla operní. Nejdříve vystřihl SOČR předehru k Mozartovu Donu Giovannimu, rozhodně lépe nežli ouverturu z Figarovy svatby. Kvůli svátečnosti pořadatel pozval dva zpěváky s dobrým renomé – tenoristu Luciana Mastra a mezzosopranistku Janu Kurucovou. Když zpíval pan Mastro s paní Kurucovou, bylo to pěvecky a i herecky velmi přesvědčivé – Saint-Saëns: Samson a Dalila, úryvek z Bizetovy Carmen a skvělý závěrečný duet z Veselé vdovy Franze Lehára (Lipen, schweigen). Bohužel se musel prezentovat i sólově, navíc v hudbě, kterou každý zná v provedeních, která jsou o několik úrovní výš (Corelli, Pavarotti, Bergonzi, Kaufmann…). Nejdříve to byla nedodýchaná Nessun dorma! z Pucciniho Turandot a později těžkopádná árie Vévody La donna è mobile z Verdiho Rigoletta. Ani italské školení nezahnalo ve mně smutek… Naštěstí zpívala i Jana Kurucová. Svoje sóla prezentovala přesvědčivě a v duetech byla pohybově okouzlující. Jen mě napadlo úsloví o ševci, který se má držet svého kopyta. Její hlas je typově dost vyhraněný a těžko si umím představit, že by stejně dobře jako Saint-Saënse zpívala i Mozarta nebo bel canto 19. století. Nicméně 24. října zpívala moc dobře, takže večer patřil dvojici Václav Hudeček – Jana Kurucová… Festival bude pokračovat 21. 11. koncertem, v němž Václav Hudeček tradičně podpoří talentované mladé muzikanty a po dalších čtyřech koncertech zakončí 26. ročník 24. dubna na pražském Žofíně (více na webových stránkách festivalu).
