Česká filharmonie nabídla na zahajovacím koncertě své 129. sezony (Dvořákova síň Rudolfina, 25. září 2024) lákavý romantický program: Klavírní koncert g moll, op. 33 Antonína Dvořáka a Fantastickou symfonii, op. 14 Hectora Berlioze. Za dirigentským pultem stanul švýcarský dirigent Charles Dutoit, který nahradil šéfdirigenta České filharmonie Semjona Byčkova, jenž musel ze zdravotních důvodů své vystoupení na tomto koncertě odříci. Sólistou večera byl rezidenční umělec letošní filharmonické sezony Daniil Trifonov, kterého lze bez jakékoli nadsázky označit jako pianistickou superhvězdu.
Trifonov vládne neslýchanou a nevídanou nástrojovou technikou, má mimořádnou tvůrčí fantazii a se zvukem klavíru dokáže neuvěřitelně kouzlit, což všechno Dvořákovu Klavírnímu koncertu velmi svědčilo. První vstup klavíru v úvodní větě byl tichý a měkký, ale v průběhu následujících taktů odhalil umělec i démonickou složku své osobnosti. Obojího – „andělského“ i „ďábelského“ jsme si mohli během Trifonovova Dvořáka užít do sytosti. Klavírista má překrásnou kantilénu, kterou dovede úžasně plasticky modelovat, a velice často uplatňoval ve své hře tichá, sametově hebká pianissima, jimiž posluchače doslova hladil po duši (nádherná volná věta s neskutečně ztišeným trylkem v posledních taktech). Ve virtuózních pasážích pianista fascinoval svou oslnivou technikou. Ta je opravdu dechberoucí, ale zároveň působí naprosto samozřejmě, ba mnohdy se dokonce zdálo, že v leckterém pekelném místě by klavírista byl schopen ještě přirychlit. V barevnosti a třpytu pak mnohé Trifonovovy virtuózní pasáže evokovaly ohňostroj. Neméně barvitá byla orchestrální složka Dvořákova Klavírního koncertu. Charles Dutoit měl partituru prostudovanou do nejmenších podrobností a odkryl v ní řadu zajímavých detailů, kterých jsem si nikdy předtím nepovšiml. Přitom ale ohleduplně respektoval sólistu, poskytoval mu dostatek prostoru k seberealizaci a v podstatě se nestalo, že by orchestr Trifonova „přikryl“. Souhra orchestru se sólistou byla víc než obdivuhodná, a to i v těch nejchoulostivějších místech. Jedinečné provedení Dvořákova Klavírního koncertu ocenili posluchači nadšeným potleskem a Trifonov přidal rozkošnou drobnost: Pletněvovu klavírní transkripci Tance Stříbrné víly z Čajkovského baletu Spící krasavice.
Berliozova Fantastická symfonie pak v barevnosti ještě daleko předčila Dvořáka. Charles Dutoit (jenž za pár dní oslaví své osmaosmdesáté narozeniny) dirigoval tuto náročnou, téměř hodinovou skladbu zpaměti, s mladistvým elánem a velice inspirovaně. Paleta jeho dirigentských gest byla překvapivě rozmanitá a orchestr jim zjevně dobře rozuměl. „Děj“ Berliozovy Fantastické symfonie se pod Dutoitovýma rukama odvíjel tak sugestivně, jako kdyby se jednalo o napínavý filmový příběh. Jeho peripetie vytvářely jedinou velkolepou gradaci: od Snů a vášní přes plesovou scénu, venkovskou idylu a ponurý Pochod na popraviště až k děsivému závěrečnému Sabatu čarodějnic. Na strhující Dutoitovu „Fantastickou“ Praha určitě hned tak nezapomene.
Česká filharmonie si svým zahajovacím koncertem nastavila laťku hodně vysoko. Přejme jí, aby stejně vydařené byly i všechny příští koncerty této sezony.
