Je nesporné, že i Manfred Honeck přispívá v roli hlavního hostujícího dirigenta ke zvyšující se úrovni České filharmonie. Co se týká dramaturgie, některé jeho vklady jsou výborné (například Poulenc a Górecki v březnu 2014), jiné ve mně vzbuzují rozpaky. Obzvlášť bych chtěl ocenit uvádění hudby vídeňského klasicismu. Dalším úspěšným příkladem byl ve dnech 28. – 30. ledna 2015 Mozartův Klavírní koncert B dur KV 595. Orchestr doprovázel pod Honeckovým vedením přesně a velmi citlivě. Snad jenom obsazení nemuselo být tak masivní, ale respektuji přesvědčení dirigenta. Sólistou byl pětačtyřicetiletý Němec Lars Vogt, jenž podobně jako například Murray Perahia nebo Leif Ove Andsnes příležitostně i diriguje. Hrál stylově, neokázale a perlivý steinway pod jeho rukama rozkvetl. Bylo to překvapivě vlastně referenční provedení. Barevností a úhozovou měkkostí je mi sice sympatičtější pojetí a zpěvnost Alfreda Brendela nebo Marii João Pires, ale tak dobře zahraný Mozartův koncert jsem v Rudolfinu slyšel jen výjimečně.
Po mozartovské první polovině koncertu patřila druhá půle Richardu Straussovi, skladbě Symfonická rapsodie z opery Elektra op. 58, což je fikce, protože Strauss nic takovéhoto nenapsal. Jde o úpravu Manfreda Honecka a Tomáše Illeho, kterou Honeck poprvé uvedl v červnu 2014 v Pittsburghu, kde je hudebním ředitelem tamního symfonického orchestru. Možná tato skutečnost vedla i k české premiéře v Praze. Nevím, co je k vytvoření půlhodinové úpravy vedlo, jestli celoživotní nadšení dirigenta, vklad do loňského skladatelova výročí, tantiémy… Neměl jsem k dispozici obě partitury, ale měl jsem pocit, že úprava je poměrně hluboká. Když vezmu práci aranžérů, tak byla vysoce profesionální; původní hudba je pak geniální. Jen jsem si celou dobu říkal proč?! Myslím si, že Strauss nepotřebuje, aby jej někdo „upravoval“. (I jeho vlastní suity nepatří dle straussologů mezi jeho nejlepší díla.) Navíc proslul i jako velmistr instrumentace, tak proč jej vylepšovat? Co se týká aranžérů, nebyl to jejich první provokativní pokus. Manfred Honeck „upravil“ Mozartovo Requiem a Tomáš Ille například Ravelovo Bolero. Nic z toho mě plně nepřesvědčilo. Budu-li parafrázovat jednu kolegyni, v zásadě jsou aranžmá, parafráze, transkripce a podobně možné, ale záleží na tom, kdo, kdy, co a jak… Tento pokus mi nepřišel šťastný. Nicméně provedení zapůsobilo díky Straussově hudbě plné emocí, patetismu a opojného zvuku, a také díky výborně hrající České filharmonii a velkolepé zvukové pastvě pro uši, na posluchače velmi silně. Pro poznání užitečné, pro dramaturgii sezony 2014/15 velkorysé, neboť původních orchestrálních skladeb, které se v Praze nehrají vůbec, nebo jen zřídkakdy, je dlouhá řada.
