Nic lepšího nemohlo otevřít projekt Martinů Revisited a zároveň završit Dny Bohuslava Martinů 2008, nežli světová premiéra Tří fragmentů z opery Juliette (Snář) H 253A (11. a 12. 12., Dvořákova síň Rudolfina). Navíc ozdobena hvězdami – Jitřenkou Magdalenou Koženou (Julietta), Večernicí Sirem Charlesem Mackerrasem a méně známými satelity – Steve Dalislimem (Michel), Michele Lagrange (Babička, Malý Arab, Echo), Frédéricem Gonsalvesem (Stařec Mládí, Obchodník se vzpomínkami) a Nicholasem Testé (Dědeček, Starý Arab, Noční hlídač). Lahodný tenor Steve Davislima dokázal, že i satelit se může stát hvězdou. Jeho výkon byl přinejmenším srovnatelný s Koženou a byl pro mě nejpříjemnějším interpretačním překvapením večera. O vzniku a významu Fragmentů psát nebudu, neboť se jim věnoval Aleš Březina v HARMONII 11 a 12/2008. Provedení Českou filharmonií bylo výborné a dost se přiblížilo ideálu surrealistické snovosti. Především však hovořila hudba, pavučinově jemná, strukturálně bohatá, nádherně barevná – prostě geniální. Přiznávám, že to byl pro mě nejsilnější hudební zážitek uplynulého roku. Sólisté byli skvělí, perfektně připravení, navíc jen těžko bych našel lepší Juliettu. Musím zmínit marginální, leč důležité letmé vstupy čtveřice výborných sboristek. Snový zážitek koncert naštěstí završil. Dvojice Dvořákových symfonických básní v první polovině večera – Vodník op. 107 a Polednice op. 108 – totiž hudebně nemohla Martinů konkurovat a ani provedení nebylo tak přesvědčivé. (Někdejší pražké pojetí Dvořákových symfonických básní Johna Eliota Gardinera bylo zdařilejší.) Určitě bych si dokázal představit lepší souhru, více „dýchající“, detailně vytvarované fráze a dynamiku. Možná by byl výsledek zajímavější, kdyby místo Vodníka zazněl například Holoubek. Koncert nahrála firma Supraphon Music. Český rozhlas a Česká televize k naší škodě ne. (První subjekt zájem měl, druhý prý nikoliv.) Je dobře, že historický okamžik světové premiéry a rozloučení pana Mackerrase s ČF bude zaznamenán aspoň audionahrávkou.
