Státní opera otevřela 30. srpna 2020 novou divadelní sezonu značně netradičně: orchestrálním koncertem, jímž zároveň zahájila čtyřletý cyklus, nazvaný Musica non grata (s podtitulem „… a přece zní dál“). Tento velkoryse koncipovaný projekt, věnovaný tvorbě českých a německých skladatelů, jejichž život a dílo osudově poznamenal totalitní nacistický režim, je realizován s podporou velvyslanectví Spolkové republiky Německo. O tom, že se jedná o záležitost opravdu mimořádného významu, vypovídá mimo jiné i skutečnost, že v úvodu slavnostního večera, který moderoval ředitel Národního divadla Jan Burian, vystoupili s pozdravnými projevy ministr kultury Lubomír Zaorálek, starosta Hamburku (partnerského města Prahy) Peter Tschentscher a Tomáš Kraus, tajemník Federace židovských obcí v České republice.
Dramaturgicky atraktivní program koncertu, jehož hlavním protagonistou byl Orchestr Státní opery s dirigentem Karl-Heinzem Steffensem, nabídl díla tří autorů: Vítězslavy Kaprálové, Alexandra Zemlinského a Bohuslava Martinů.
Jako první číslo večera zazněl Klavírní koncert d moll op. 7 Vítězslavy Kaprálové. Sólového partu se ujala Alice Rajnohová, která má s klavírním dílem Kaprálové bohaté zkušenosti – mimo jiné vydala v roce 2011 skvělé CD se skladatelčinými stěžejními klavírními kompozicemi, a to včetně Klavírního koncertu. Ze hry Alice Rajnohové bylo zjevné, že má skladbu dokonale zažitou. V rachmaninovsky rozmáchlé první větě jsem ocenil pianistčinu velkorysou, málem až „chlapskou“ techniku i nadhled při práci s časem, ale zároveň jsem se také nemohl zbavit dojmu, že na nahrávce je tato věta spontánnější a svěžejší. Volnou větu hrála umělkyně velmi oduševněle a s nemenším nadhledem než větu první. Na začátku prokofjevovské finální věty jsem měl znovu chvíli pocit, že na nahrávce zněla jiskřivěji, ale během několika taktů jako by pianistka i orchestr chytily „druhý dech“: hudební tok se rozzářil, přičemž jej umělkyně navíc v několika místech oživila rozkošnými jazzovými momenty. Úsměvné a zároveň dojemné bylo rozloučení sólistky s dirigentem. Místo obligátního, leč v době koronavirové riskantního podání rukou do sebe oba umělci „drncli“ lokty.
Po Kaprálové následovaly dva Žalmy – č. 23, op. 14 a č. 13, op. 24 – pro smíšený sbor a orchestr Alexandra Zemlinského. Orchestr, který byl už v Klavírním koncertu Kaprálové obsazen víc než bohatě, se v těchto dílech rozrostl o řadu dalších nástrojů, v Žalmu 13 se k němu dokonce připojily i varhany. Přestože jsou partitury obou děl značně opulentní, Karl-Heinz Steffens nikdy nedopustil, aby orchestrální složka převládla nad složkou vokální a poskytl Sboru Státní opery dostatečný prostor, aby mohl prokázat své kvality. Žalm 23 (Hospodin je můj pastýř) vyzněl málem jako imprese, či ještě spíše jako hudební ilustrace oněch žalmových partií, v nichž se zpívá o „travnatých nivách“ a o „klidných místech u vod“. Text Žalmu 13 (Dlouho ještě, Hospodine, na mě ani nevzpomeneš?) je naplněn obavami a celým svým laděním je nepoměrně temnější než Žalm 23. A temnější i dramatičtější je také Zemlinského hudební zpracování. Sbor i orchestr dokázaly v této výrazově velmi náročné skladbě udržet potřebný tah i napětí a gradovat dílo až k efektnímu závěrečnému chvalozpěvu, korunujícímu text „moje srdce jásá nad tvou spásou“. Provedení tohoto žalmu kuriózně „zpestřil“ výpadek titulkovacího zařízení, kterým jsou vybavená všechna sedadla Státní opery. Naštěstí se zpívané texty (v češtině a angličtině) zároveň promítaly nad jevištěm, takže posluchačům, přinejmenším těm v předních řadách, jenom stačilo pozdvihnout oči od potemnělého displeje k nebi (či alespoň nad jevištní portál).
Při závěrečném čísle koncertu – České rapsodii pro baryton, smíšený sbor, orchestr a varhany (H 118) Bohuslava Martinů – už naštěstí titulkovací zařízení fungovalo. Bylo toho zapotřebí, protože skladatel zhudebnil v tomto díle tři značně rozdílné texty: Žalm 23, Vrchlického báseň Čechy a Svatováclavský chorál, přičemž Vrchlického báseň je psána jazykem natolik šroubovaným, že je problém porozumět jí i v „obyčejné“ tištěné podobě. Sedmadvacetiletý Martinů komponoval tuto skladbu na jaře roku 1918 a snažil se do ní vtělit opravdu hodně – což je při jeho mládí naprosto pochopitelné. Udržet pohromadě tak košatý a rozrůzněný celek není pro interprety nic snadného, ale Karl-Heinzi Steffensovi se i při oné myšlenkové různorodosti podařilo vtisknout skladbě pevné kontury. Velkou zásluhu na pozitivním vyznění celého díla měl také barytonista Svatopluk Sem, který zpíval Vrchlického text s obdivuhodnou přesvědčivostí a odzbrojující upřímností.
Karl-Heinz Steffens je dirigentem spíše nenápadným, ale zjevně nesmírně odpovědným. Bylo vidět, že prostudoval všechny čtyři partitury do nejmenšího detailu a bezpochyby přesně věděl, co chce. Také orchestr i sbor předvedli velmi kvalitní a kultivované výkony. Připočítáme-li k tomu i programovou brožuru s obsažným textem dramaturga Ondřeje Hučína, nelze než říct, že se Státní opeře vstup do nastávající koncertní sezony vydařil.
