Klavírní festival Rudolfa Firkušného je již zakořeněnou událostí podzimní části koncertní sezony a výčtem osobností, které dramaturgové posluchačům představují, se festival dostal do nejprestižnější mety hudebních akcí podobného charakteru (v dalších dnech zahrají David Fray, Tomáš Víšek, Pierre-Laurent Aimard a sestry Khatia a Gvantsa Buniatishvili). V úvodním koncertu 19. 11. zahrál v Rudolfinu ruský pianista Andrei Gavrilov, který se do Prahy vrátil po deseti letech (poslední koncert se uskutečnil v rámci festivalu Pražské Jaro).
Gavrilov, aniž by si to možná sám přál, má veškeré atributy hvězdné osobnosti. Kromě svého nesporného hudebního talentu je jeho život opředen nejen zlomovými úspěchy, ale také temnějšími okamžiky, kdy byla jeho umělecká činnost sabotována ze strany sovětské politické moci, a nakonec byla jeho touha po veřejném vystupování podlomena na nějaký čas (1994 – 2001) také jím samotným. Domnívám se, že projde-li si interpret tak složitou osobně-profesní cestou, a přesto opět ovládá světová pódia, je to jistá forma přitažlivého tajemna, které posluchače vábí stejně jako jeho hra samotná. Ve výjimečně nízkém věku (pouhých 18 let) vyhrál Mezinárodní soutěž Petra Iljiče Čajkovského a ještě téhož roku zažil triumfální záskok na Salcburském festivalu, kde onemocněl Svjatoslav Richter, kterého Gavrilov velmi pohotově a s těmi nejlepšími ohlasy zastoupil. Byl to právě Richter, pod jehož „křídly“ se odvíjela Gavrilovova následná umělecká činnost. Ve vrcholných chvílích fantasticky nastartované kariéry ho od publika odstřihly výše zmíněné okolnosti politického a později také osobního charakteru. Posledních patnáct let už je však Gavrilov „zpět“ a myslím, že je to jeden z případů zhmotnění myšlenky, „co tě nezabije, to tě posílí“. Nyní je z něj jeden z nejosobitějších umělců, a to, že máte před sebou extrémně hloubavého klavíristu, cítíte po celou dobu jeho hudebního projevu. Je vnímavý k i k těm nejdrobnějším motivům, a jen stěží u něj uslyšíte „jen tak odehrané“ pasáže. Gavrilov je maximalista a po celou dobu svého hraní působí, že má s každou notou jasný záměr.
To ukázal hned v prvním bodě svého koncertu, v klavírním cyklu Roberta Schumanna Papillons, op. 2, který byl zahrán hravě, jiskřivě, ale i zasněně a zvukově krásně plasticky. V další skladbě večera ovšem nastaly chvíle, které budou zřejmě u posluchačů ve vzpomínkách na tento večer dominovat. V začátku Schumannova cyklu Symfonické etudy, op. 13 začal mírně ujíždět nástroj. To se po chvíli bohužel opakovalo tolikrát, že si musel Gavrilov několikrát výrazně posouvat židli. Když se nakonec klavír v jeden moment posunul zhruba o čtvrt metru, nezbylo interpretovi nic jiného, než vstát, a zajistit jednu přední nohu klavíru tak, aby neujížděl. Vrátil se zpět ke hře, ale klavír cestoval i nadále, a Gavrilov tak po druhé přerušil hru a poopravil také druhou nohu klavíru, čímž nástroj již definitivně stabilizoval. Netuším, co se v interpretovi v takový moment musí odehrávat, ale selský rozum mi říká, že s takovouto činností sólista během svého působení na pódiu zajisté nepočítá a zákonitě to musí výrazně narušit jeho koncentraci. Považuji tedy za netaktní posuzovat Gavrilovovo provedení Symfonických etud podle běžných hodnotících kritérií, která mám obvykle nastavena pro umělce, jimž neutíká nástroj po pódiu. Gavrilov je evidentně duchem bojovník. Na konci celé skladby, po níž měla následovat přestávka, směrem k publiku prohodil s nešťastným výrazem ve tváři jen stručné „sorry“, k čemuž ho zřejmě přivedlo několik technických nepřesností a pamětních zaváhání v průběhu předešlého hraní.
Po několika vteřinách v zákulisí, během nichž se dokázal perfektně zkoncentrovat, se však vrátil a zahrál ještě jednou závěrečnou část skladby již v naprosto suverénním podání. To je samozřejmě ojedinělý a běžnému průběhu koncertu zcela vymykající se okamžik, ale já osobně tento krok ze strany interpreta naprosto chápu a myslím, že na to měl plné právo (zajisté se mnou bude souhlasit i jevištní technik, který nástroj chystal). Po přestávce přišel již Gavrilov viditelně uvolněnější a usměvavý, a v jeho podání zazněla Lisztova Sonáta h moll. Vzhledem k jeho technickým schopnostem, přemýšlivosti, ale i umění dostávat z nástroje zvukové maximum a v mžiku přejít do tajuplného pianissima, se Gavrilovovi daří předávat hudební obsah přehledně a jednoznačně, bez prázdných frází a monotónních ploch. Ano, některá fortissima byla již na samé hranici možností nástroje, a to je vždy nebezpečný balanc mezi kultivovaným a surovým tónem, ale konkrétně u Liszta mě vzhledem k autorovým záměrům trocha zvukové syrovosti vůbec neuráží. Přídavky Nocturno Op. 15 č. 1 Fryderyka Chopina a Suggestion Diabolique Sergeje Prokofieva jsem si užila asi ze všeho nejvíc (a zdálo se mi, že je tomu tak i u samotného interpreta). I když během celého koncertu „spadlo pár not pod klavír“, podstatné je, že Gavrilov je v průběhu hry celou svou myslí přítomen tak mocně a tvořivě, že vás jeho interpretační prožitek vtáhne a zcela pohltí. A tak to má podle mě být.
