Severočeský hudební festival Lípa Musica se dnes řadí k nejvýznamnějším akcím svého druhu a program letošního, již dvaadvacátého ročníku, snese – co do dramaturgie i co do výběru interpretů – ta nejpřísnější měřítka.
Hned na zahajovacím koncertě, nazvaném Klavírní gala, který se konal v pátek 1. září 2023 v libereckém Divadle F. X. Šaldy, nabídl pořadatel posluchačům atraktivní program i hvězdnou sestavu interpretů: světově proslulého pianistu Lukáše Vondráčka a Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK s jeho šéfdirigentem Tomášem Braunerem.
Slavnostní večer moderoval Jiří Vejvoda, a o tom, že se jednalo o opravdu prestižní společenskou událost, vypovídala skutečnost, že v úvodu koncertu promluvili ministr kultury Martin Baxa, hejtman libereckého kraje Martin Půta a jeho náměstkyně Květa Vinklátová. Všichni tři mluvili sympaticky věcně a stručně a všichni tři ocenili profesionalitu a obětavost ředitele festivalu Martina Prokeše.
Prvním číslem večera byl slavný Klavírní koncert č. 2 c moll op. 18 Sergeje Rachmaninova se sólistou Lukášem Vondráčkem. Vondráček má k Rachmaninovově hudbě vřelý vztah, dokonce by se dalo říci, že Rachmaninov je jedním z jeho erbovních autorů. S Rachmaninovovým 3. klavírním koncertem pianista zvítězil v roce 2016 v proslulé bruselské Soutěži královny Alžběty a letos na jaře vydal v Supraphonu jedinečnou nahrávku všech čtyř Rachmaninovových klavírních koncertů (včetně Rapsodie na Paganiniho téma), kterou pořídil právě s orchestrem FOK a s Tomášem Braunerem.
Lukáš Vondráček disponuje vším, co čekáme od pianisty světového formátu. Má neuvěřitelnou techniku, bezmeznou tvůrčí fantazii, úžasnou tónovou kulturu, obrovskou „vnitřní“ energii, kterou dokáže sugestivně přenášet na posluchače, a nešetří emocemi. V Rachmaninovovi uplatnil všechny tyto své přednosti v plné míře. V prvních dvou větách jsme slyšeli hudbu z andělských sfér i hudbu démonickou, snovou hudbu, která hladí na duši, ale také hudbu, v níž se emoce dmuly jak rozbouřený oceán. Při strhující finální větě, kterou hrál Vondráček v závratném tempu, přestali pak posluchači dýchat. Velkým překvapením v klavírním partu pro mne bylo množství pozoruhodných drobnokresebných detailů, které jsem u Vondráčka předtím neslyšel a které byly velmi zajímavé a osvěžující. Předpokládám, že se jednalo o pianistovy momentální nápady, i když není vyloučeno, že svou roli sehrála i „sušší“ akustika divadelního sálu, jež mohla navíc mít vliv na zvuk velkého koncertního křídla Ant. Petrof, který zapůjčila pro tento večer firma Petrof. Tomáš Brauner byl zjevně na Lukáše Vondráčka emočně „napojený“. Sledoval jeho hru s nesmírnou empatií a dokázal obdivuhodně reflektovat pianistovy nejjemnější výrazové, tempové a dynamické nuance. Orchestr mu velice hezky reagoval, i když jeho barvy byly vlivem akustiky občas křehčí, než jak by vyzněly ve velkém koncertním sále.
Vondráček oprávněně sklidil za svého Rachmaninova velké ovace. A přestože musel být notně unavený, přidal festivalovému publiku ještě Arabesku C dur op. 18 Roberta Schumanna. Okouzlujícím provedením této skladby – se stále novými a novými nápady – Vondráček jen znovu prokázal, že patří k největším současným básníkům klavíru.
Přiznávám, že jsem se domníval, že Lukáš Vondráček včlenil své liberecké vystoupení do nějaké své delší koncertní „šňůry“ po České republice a nejbližším okolí. Teprve v zákulisí jsem se dozvěděl, že pianista den předtím absolvoval koncert ve Varšavě (při cestě z Varšavy do České republiky měl navíc komplikace s leteckou dopravou) a že hned další den ráno odletí do Kansasu. Následně bude hrát v Lotyšsku a odtud poletí do Austrálie.
Po přestávce zazněla Symfonie č. 8 G dur „Anglická“ op. 88 Antonína Dvořáka. Jedná se o jedno z nejhranějších a nejoblíbenějších Dvořákových orchestrálních děl. Přírodní inspirace jsou v této skladbě tak nepřeslechnutelné, že by mohla nést název „pastorální“, a pod rukama Tomáše Braunera z ní přímo dýchala dobrá pohoda. Hudba plynula klidně, zpěvně, bez výrazných dramatických zvratů, v lehkých akvarelových barvách, které se intenzívněji rozzářily jen ve vrcholech gradací. Tomáš Brauner propracoval celou symfonii do nejmenších detailů, jeho pohyby byly naprosto přirozené, hezké a srozumitelné, a neméně přirozeně a hezky zněla Dvořákova hudba. Smyčce byly sametově hebké, dřeva průzračná, žestě měkce zářivé a hojné virbly tympánů dodávaly hudbě jakési zvláštní tajemné zabarvení. A jak na dirigentovi, tak i na hráčích bylo vidět, že je Dvořákova hudba těší. Neméně určitě těšila i posluchače, kteří po doznění skladby odměnili účinkující velkým potleskem.
Úvodní koncert festivalu Lípa Musica se vydařil víc než znamenitě. Přejme pořadatelům, aby stejně úspěšné byly i všechny další festivalové akce.
