V pátek 1. října zahájila Filharmonie Brno koncertem v Janáčkově divadle 51. ročník hudebního festivalu Moravský podzim. S ohledem na protiepidemická opatření měli pořadatelé větší štěstí než při loňském festivalu Janáček Brno 2020, na němž z operních produkcí zazněla pouze premiéra Osudu a další představení musela být zrušena. Ovšem hlediště Janáčkova divadla nebylo při zahajovacím koncertu Moravského podzimu zcela zaplněno – vstupenky byly k dispozici pouze do přízemí a I. pořadí. I přes omezený počet míst a velkorysou slevu pro studenty, zaměstnance a absolventy Masarykovy univerzity, kteří mohou pořídit vstupenky na jakýkoliv koncert v rámci festivalu za 50 Kč (včetně předprodeje) stále zůstala některá místa neobsazena.
Ředitelka Filharmonie Brno Marie Kučerová v úvodním slovu přivítala vzácného hosta, rakouského skladatele Kurta Schwertsika, obligátně poděkovala partnerům festivalu a představila tři zásadní dramaturgické linie letošního ročníku. Těmi jsou sté výročí narození skladatele Jana Nováka, úzce spjatého s Brnem, jemuž bude věnována patřičná pozornost na festivalových koncertech i v rámci doprovodného programu, dále hudební minimalismus a jeho aktuální trendy v americkém, českém a ruském prostředí a Arménie s hostující Arménskou filharmonií.
Jan Novák (1921–1984), žák Viléma Petrželky (1889–1967), Aarona Coplanda (1900–1990) a Bohuslava Martinů (1890–1959), své Filharmonické tance (či s ohledem na Novákovu celoživotní zálibu v latině Chorae Philharmonicae) zkomponoval v roce 1956 pro nově vzniklou Státní filharmonii Brno. Skladba vznikla jako poděkování orchestru a jeho dirigentovi Břetislavu Bakalovi (1897–1958) za uvedení Novákova Koncertu pro dva klavíry a orchestr na festivalu Varšavská jeseň i přes to, že Novák byl známý svými kritickými postoji vůči komunistickému režimu. Filharmonické tance patří ke kmenovému repertoáru Filharmonie Brno a šéfdirigent Dennis Russell Davies je s orchestrem provedl poprvé. Úvodní Allegro zahajuje charakteristicky rytmizované téma nesené smyčcovými nástroji a žesťovými přiznávkami. Nástup protimelodie trubky může vzdáleně evokovat fanfáry z Janáčkovy Sinfonietty. Ve střední části dochází k dynamickému zklidnění, prostor dostávají především skupiny dřevěných a smyčcových nástrojů s podporou klavíru a připravují návrat úvodního tématu. To je následně vystřídáno hravým tématem, nejprve ve smyčcích, následně v žestích a nakonec v celém orchestru, který přes několik rychlých modulací směřuje k závěru.
Druhá věta Moderato představuje kontrastní lyrické téma s mistrně ovládnutou instrumentací. Dynamickým vrcholem je zde výrazně rytmizovaná a gradující střední část, v níž se vynikajícím způsobem uplatnili zejména hráči v žesťové sekci. Po krátkém intermezzu sólového klavíru se opět navrací úvodní téma věty, které postupně slábne až se nakonec vytratí v závěrečných akordech dřevěných dechových nástrojů. Závěrečné Vivace otevírá téma ve smyčcových nástrojích podporované bubínkem a ostinátními motivky klarinetů. Následně se představí sólový hoboj v tečkovaném rytmu za doprovodu klavíru a harf, posléze i smyčců. Hudební předivo se dále nese v rychlém tempu, téma je přednášeno různými nástrojovými skupinami a graduje až do výrazně rytmizovaných akordů ne nepodobných Stravinského Svěcení jara. Okamžitě zazní nové téma, nejprve ve smyčcových nástrojích, poté je přednášeno flétnou a fagotem. Navrací se hobojové téma z úvodu a skladba graduje k hymnickému finále. Orchestr podal skvělý výkon a málokdy ztlumil až do piana či pianissima.
Jako druhé číslo programu filharmonici v české premiéře uvedli Nachtmusiken, op. 104 současného rakouského skladatele Kurta Schwertsika (n. 1935). Vídeňský rodák Schwertsik studoval na hudební akademii ve Vídni, později též v Kolíně nad Rýnem a Darmstadtu (zde byl spolužákem Karlheinze Stockhausena). Pětivětý cyklus Nachtmusiken vznikl v roce 2010 na objednávku BBC a Schwertsik se v něm inspiruje například Gustavem Mahlerem a Wolfgangem Amadeem Mozartem, aniž by je ovšem citoval. Hned v názvu první věty se setkáváme s dalším velkým skladatelským jménem – věta totiž nese název Janáček ist mir im Traum erschienen. Do klidných táhlých tónů dřevěných dechových nástrojů a lesních rohů vpadne úsečný janáčkovský motiv přednášený violou. Následuje fantazijní prolínání táhlých tónů a rychlých figurací s dalšími krátkými janáčkovskými motivy v různých nástrojích. Žestě ve střední části věty opět vzdáleně evokují Sinfoniettu. Druhá věta Wienerlied posluchače přenese do mahlerovské Vídně. Zde také zazní tklivý akordeon (v Brně v podání vynikajícího Martina Klimeše). Lyrická prostřední věta …for David Drew je věnována památce skladatelova přítele a hudebně vyniká především instrumentací. Energická čtvrtá věta Geschwindmarsch hojně využívá žesťové nástroje a xylofon a v mnohém je prodchnuta duchem Dmitrije Šostakoviče. Závěrečný neobarokní Flucht zaujme pečlivou polyfonní prací. Skladbu obecenstvo přijalo s nadšením a přítomný skladatel byl několikrát vyvoláván.
Po přestávce večer vyvrcholil Symfonií č. 12 „Lodger“ Philipa Glasse (n. 1937), která v české premiéře zazněla na konci května na festivalu Pražské jaro, a to bez diváků formou streamovaného koncertu (záznam koncertu je stále k dispozici online). Stejní interpreti skladbu provedli i na Moravském podzimu a dlužno říci, že bychom pro toto dílo stěží našli vhodnější výkonné umělce. Šéfdirigent Filharmonie Brno Dennis Russell Davies je dlouholetým Glassovým přítelem a premiéroval devět z jeho dvanácti symfonií (většinu rovněž nahrál a vznik některých inicioval), pro beninskou zpěvačku Angélique Kidjo byla tato symfonie přímo napsána (Glass už jí dříve věnoval písňový cyklus Ifé) a Christian Schmitt platí za jednoho z nejžádanějších koncertních varhaníků současnosti. V sedmivěté symfonii Glass zhudebnil šest textů Davida Bowieho z alba Lodger (1979). Jedná se přitom již o třetí Glassovu symfonii podle Bowieho. První a čtvrtá symfonie byly inspirovány alby Low (1977) a “Heores” (1977; všechna tři Bowieho alba tvoří tzv. Berlínskou trilogii). Na rozdíl od předchozích skladeb inspirovaných Bowiem skladatel pracuje pouze s písňovými texty, které nově zhudebňuje.
Glassova hudební řeč je neomylně rozpoznatelná hned od prvních tónů. Ačkoliv dnes již není zarytým minimalistou, jakým býval dříve, stále používá své osvědčené postupy. Hudba je často postavena na ostinátním opakování čtyřakordových vzorců, přičemž ale dokáže zaujmout zejména rafinovanou instrumentací. Zpěvní part je povětšinou nesen v recitativním charakteru a zpěvačce Kidjo, ověnčené třemi cenami Grammy, vyloženě sedí. Sama se v rozhovoru k pražské premiéře vyjádřila, že vychází z africké ústní tradice vyprávění příběhů a Bowie také dokáže dobře vyprávět. Nejlépe to bylo poznat v šesté větě Repetition, která pojednává o stereotypech domácností řízených pevnou mužskou rukou. Kidjo, která se mimo hudby věnuje charitativním aktivitám (například její nadace Batonga se věnuje podpoře afrických dívek ve vzdělávání), zmíněný text přednesla nadmíru uvěřitelně. Její projev v celé symfonii byl syrový, neakademický, autentický a emocionálně vypjatý, což skladbě jistě prospělo. Zpívala na mikrofon a její hlas se v divadle linul ze stran pódia, nikoliv ze středu, kde stála, tudíž zněl jako z jiného světa, což nutně nemusí být na škodu. Orchestr i varhaník prokázali, že mají symfonii dokonale nastudovanou a dirigent zúročil svoji dlouhodobou zkušenost s Glassovým dílem.
Zahajovací koncert potvrdil, že Moravský podzim patří k našim předním hudebním festivalům. Škoda jen několika drobností, které kazily celkový dojem z jinak velmi příjemného večera. V prvé řadě mohlo být hlediště zcela zaplněno, zvláště s využitím nejrůznějších slev na vstupném, u pravého zadního vchodu se ke konci Schwerstikovy skladby ozývalo mluvení a vrčení (mohla to mít na svědomí Česká televize, která pak živě přenášela úryvek z Glassovy symfonie do Událostí a Událostí v kultuře) a především pak v druhé polovině rušila světla displejů mobilních telefonů v předních řadách, která jasně zářila i přes zákaz pořizování audiovizuálních záznamů a nezhasnuté hlediště.
