Prague Philharmonia zahájila svou 31. sezonu s díly Bedřicha Smetany, Vítězslava Nováka, Karla Husy a Antonína Dvořáka. K vřelému posluchačskému přijetí přispěli její šéfdirigent Emmanuel Villaume a sólisté večera Belfiato Quintet.
Precizně sestavenou dramaturgii otevřela v Rudolfinu 26. října předehra ke Smetanově opeře Tajemství. Až neočekávaně (i když od Emmanuela Villauma se lze vždycky nadít nějakého hudebního překvapení) razantně se do hlediště valila vlna sytých smyčců a dechů (výborné trubky v úvodu), dirigent s ochotně následujícím orchestrem představili Smetanu jako moderního autora skýtajícího mnoho hudební inspirace.
Již zakladatel Pražské komorní filharmonie Jiří Bělohlávek stavěl Vítězslava Nováka na přední místo mezi českými skladateli. Současný šéfdirigent Emmanuel Villaume je jeho dílem zrovna tak právem nadšen. Pro zahajovací koncert zvolil Novákovu Slováckou suitu, op. 32, kterou obdařil svým hudebním viděním. Nutno zdůraznit, že orchestr s ním šel ruku v ruce, představy dirigenta zhmotňoval do posledního detailu. Villaume je dirigent s operní zkušeností (je hudebním ředitelem opery v Dallasu a hostem dalších významných světových operních domů), která je slyšet i v jeho kreacích u symfonického orchestru. V Novákovi nastupoval jeden obraz za druhým, ať to byla velebnost kostela, skotačící děti, zamilovaná dvojice, taneční rej nebo temné valéry noci. Pověstná měkkost smyčců Prague Philharmonia podpořila usebranost první části V kostele, pěkně vyzněl dialog houslí s violoncelly, nepřeslechnutelné byly harfa (Ivana Dohnalová Švestková) i fagot (Václav Fürbach). Tato část vyzněla velmi plasticky, emocionální sílu jí dodala výtečná hra orchestru – skvělé frázování, propracované dynamické oblouky s působivými pianissimy a přesná souhra. Kontrast v podobě radostného tématu přinesla část Mezi dětmi, v níž zaujaly jak výborně hrající smyčce, tak flétna (Jiří Ševčík), Zamilovaní zase oplývali vroucností a vřelostí. V podtextu U muziky zaznělo, že nic není stále jen jásavé, ale nakonec přece vše vyústilo v radostný taneční rej. Orchestr hrál s velkým nasazením, dirigent vytvářel širokými tanečními gesty hudební obrazy, sólo zahrála jistě a zpěvně nová koncertní mistryně orchestru Pavla Tesařová. Zklidnění přinesla část V noci, zahraná v rozvážném tempu a ve ztišené dynamice.
Serenáda pro dechové kvinteto, smyčce, xylofon a harfu Karla Husy zaujala nejen svou hudební hodnotou, ale i srdečným přijetím obecenstvem. Navíc byla důležitým kamenem v promyšlené dramaturgii koncertu. Společnost Smetany, Nováka a Dvořáka Husovi prospěla, ukázala invenčnost skladatele i světové podněty, které načerpal v Paříži a posléze v Americe. Serenáda pro dechové kvinteto vznikla v roce 1963 přepracováním starších Husových Evokací ze Slovenska pro klarinet, violu a violoncello (s Kristinou Fialovou a Vilémem Vlčkem je pro Supraphon nahrála klarinetistka Anna Paulová). Kompozice o třech částech – Hora, Noc, Tanec – je inspirována jak slovenským folklorem, tak moderními skladatelskými postupy, objevují se v ní náznaky pasteveckých fujar, téma slovenské lidové Dobrú noc, má milá i dodekafonie.
Belfiato Quintet, hrající ve složení Oto Reiprich (flétna), Kateřina Javůrková (lesní roh), Jiří Javůrek (klarinet), Jan Souček (hoboj) a Jan Hudeček (fagot), doplnili harfistka Ivana Dohnalová Švestková, hráč na xylofon Ryo Shimizu a malé obsazení smyčců. Úvodní část Hora otevírá sólo klarinetu evokující zvuk fujary, následuje flétna, přidává se hoboj, až ostýchavě horna a fagot, vše ústí do rytmicky i zvukově zajímavé plochy. V druhé část Noc je skryta zmíněná slovenská lidová, skladatel si však pohrává jen s jejími náznaky, i zde využívá dodekafonie, která dobře vyznívá ve výborně sehraném vícehlasu dechů. Závěrečný Tanec je úchvatný rytmicky i dynamicky, vůdčí úlohu si zachovává klarinet s bezchybným Jiřím Javůrkem. Není ovšem správné vyzdvihnout jen jednoho hráče. U Belfiata Quintet je zvykem, že jejich výkon je pokaždé na nejvyšší úrovni, a nejinak tomu bylo při této příležitosti. Zdůraznit se sluší velmi příznivé, ba vřelé přijetí skladby posluchači.
Závěr večera patřil Antonínu Dvořákovi a jeho symfonické básni Zlatý kolovrat, op. 109, B 197. Orchestr se svým šéfdirigentem znovu dokázali, že patří k současné české interpretační špičce. Jemné i vzrušené předivo smyčců obohacovaly výborné dechy, v sólu se zaskvěla Pavla Tesařová. Působivá témata plynula a rozvíjela se, byl to úchvatný rej, který posluchače zcela pohltil. Zlatý kolovrat byl ukázkou toho, jak obohacující je pohled očí (a uší) zvenku, co všechno může posluchačům přinést a odkrýt jim nový pohled na důvěrně známou skladbu. Emmanuel Villaume je expresivní dirigent s jasnými názory, které třeba ne vždy odpovídají zažitým pohledům na interpretaci českých autorů. Ovšem jeho přístup je obohacující a ke cti hráčům slouží, že u nich vždy nalezne odezvu.
Zahajovací koncert Prague Philharmonia opět dokázal, jak vysokou úroveň orchestr má a do jaké míry svou osobitostí, kázní a uměním výrazně obohacuje (nejen) pražský koncertní život. Pokoncertní stesky na podfinancování tělesa, které zazněly jak z úst hlavního sponzora RSBC, tak ředitelky Kateřiny Kalistové, se proto vůbec neposlouchaly příjemně.
