Výjimečná příležitost se naskytla 18. března návštěvníkům čtvrtého koncertu cyklu Barokní opera a oratorium pořádaném FOK. V kostele sv. Šimona a Judy zazněla v novodobé premiéře opera Astarto od Giovanniho Bononciniho, jehož opery se hrály od Neapole přes Vídeň a Berlín až po Londýn. Londýnská verze se také stala základem pražského nastudování, které připravil a řídil Jiří Kotouč , věnující se v posledních letech ve zvýšené míře právě barokní opeře. Astarto byl tentokrát zkrácen asi o třetinu a upraven (nové recitativy, transpozice některých rolí, vypsané kadence a podobně). Celek nesl výrazné rysy Kotoučova uměleckého rukopisu: důraz na monumentalitu a silné vášně, jež ostatně patří mezi esence barokní opery, stejně jako vokální suverenitu. Jednorázová koncertní nastudování oper zpravidla nestimulují k detailnější práci s frázováním nebo hereckým výrazem, většina zpěváků tohoto večera však přednášela své party alespoň částečně zpaměti, což – při absenci libreta – bylo dvakrát vítané. Nejvytříbenější interpretaci – měříme-li hudební i hereckou dohromady – podala v roli Elisy Pavla Vykopalová . Od prvního recitativu to byla královna Týru, domněle podvedená panovnice či zhrzená milenka, jejíž árie Non mi seguir patřila k vrcholům večera. Menší herecký prostor, ale zato pěvecky náročné árie, dostala rolí Agenora Ludmila Vernerová . S bravurou sobě vlastní pokaždé oslnila publikum – ponejvíce ovšem v pomalé árii Per la gloria , kde posluchače obdařila v české krajině jinak vzácným potěšením z messa di voce (ano, milí čtenáři, i na nejvyšších tónech!). Ze zbývajících pěti sólistů je potřeba uvést ještě alespoň sopranistku Janu Levicovou , která v titulní roli potvrdila značný, stále se rozvíjející talent. Orchestr Camerata Nova byl obsazen poměrně silně a poněkud netradičně – nástroje dobové (v menšině) se mísily s moderními, což vedlo například k určité disproporci v okamžicích nasazení tutti houslí proti sólovému baroknímu violoncellu, za kterým však s charakteristickou elegancí kralovala Hana Fleková . Díky bdělosti dirigenta a jistotě Jiřiny Štrynclové (primarius) byla souhra až na drobné výjimky dokonalá, výsledný dojem takřka velkolepý a publikum nadšené.
