Závěr abonentní sezóny České filharmonie v domovském Rudolfinu byl 2. 5. ve znamení vídeňského klasicismu. Nejdříve zazněla Mozartova Symfonie č. 39 Es dur K 543 a po pauze Beethovenova Symfonie č. 3 Es dur op. 55 . Rakouský dirigent Manfred Honeck (1958) měl být zárukou interpretačně perfektního výsledku. Bohužel tomu tak bylo jen zčásti. V Mozartovi bylo sice všechno pořádku – správné noty, velmi dobrá souhra, krásná sóla (dialog klarinetu Františka Bláhy a flétny Jiřího Válka ve 3. větě), ale rozdíl mezi filharmonickým Mozartem a Mozartem Pražského komorního orchestru byl značný. Jednak dirigent, možná inspirován i masivním obsazením ČF, vytáčel orchestr zbytečně do vysokých dramatických obrátek, jednak mezi pódiem a hledištěm nepřeskočila patřičná jiskra. Bylo to velmi ospalé.
Naštěstí v Beethovenovi došlo ke střihové změně. Už od úderného vstupního tématu ona jiskra přeskočila a napětí trvalo přes neodolatenou atmosféru majestátního smutečního pochodu a temperamentní staccatové scherzo až do posledního taktu finální věty ve formě dvojitých variací. Atmosféra druhé poloviny večera byla i přes drobné nepřesnosti strhující.
