Závěrečný koncert 50. ročníku mezinárodního hudebního festivalu Moravský podzim patřil Filharmonii Brno. Na pódiu Besedního domu oslavili společně své 75. narozeniny dlouholetí přátelé a přední světoví dirigenti Dennis Russell Davies a Peter Eötvös. Zatímco šéfdirigent brněnské filharmonie Davies řídil skladby svého kolegy, Eötvös provedl s hudebníky díla Wolfganga Amadea Mozarta a Bély Bartóka. S Filharmonií Brno vystoupila sólově také houslistka Akiko Suwanai.
Večer zahájila předehra z Mozartovy opery Únos ze serailu pod taktovkou Petera Eötvöse. Ačkoliv by se mohlo zdát, že v jinak moderně pojatém programu působí Mozart – navíc ještě s takovou „hitovkou“ – jako pěst na oko, předehra z Mozartova singspielu byla zvolena záměrně a s ohledem na následující skladbu Petera Eötvöse Dialog s Mozartem – Da capo pro orchestr. Eötvöse uchopil předehru energicky a s výraznými dynamickými rozdíly v jednotlivých částech, svižné tempo navíc příjemně podtrhovalo rozverný charakter Mozartova díla. Dirigent akcentoval živelnou stránku skladby a své spojení s Mozartem, svůj první dialog, zahájil právě ze své pozice dirigenta. Chválu zaslouží obzvláště bicí sekce Filharmonie Brno, která má v sinfonii za úkol imitovat prvky turecké hudby a která byla rytmicky přesná, úderná a pod vedením Eötvöse i dynamicky výrazná.
Pod taktovkou Dennise Russella Daviese vedl Eötvös s Mozartem ještě jeden dialog, tentokrát však ne jako dirigent se skladatelem, ale jako tvůrce s tvůrcem. V letech 2013–2014 zkomponoval tento maďarský skladatel komorní skladbu da capo, ve které vlastním kompozičním jazykem zhudebnil fragmenty z Mozartova zápisníku. V roce 2016 pak při příležitosti 175. výročí založení tělesa Mozarteum Orchestra Salzburg připravil orchestrální transkripci známou pod jménem Dialog s Mozartem – Da capo pro orchestr. Eötvös nechává ve skladbě Mozartovy fragmenty plně zaznít, ale dále již s nimi pracuje zcela osobitě. Ačkoliv se tak mezi oběma skladbami dají nalézt styčné body, v otázce kompozičního jazyka a uceleného tvaru dramaturgie se jednalo o přinejmenším odvážný skok. Nastudování Dennise Russella Daviese nebylo určitě špatné, možná by mu však slušely ostřejší hrany. Trochu intonačně nejistý byl také sólový vstup houslí z kraje skladby v podání jindy výtečné Marie Petříkové. Houslistka však velmi brzy našla půdu pod nohama a zbytek koncertu odehrála s přehledem.Trochu také zamrzelo, že místa zřetelně vycházející z Mozartova rukopisu, postrádala klasicistní lehkost, kterou se Eötvösovi podařilo zpoza dirigentského pultu vyloudit například z orchestru ve Frankfurtu v prosinci 2017 při příležitosti německé premiéry. Přesto se hudebníci Filharmonie Brno s nelehkou a rytmicky komplikovanou fakturou poprali se ctí.
S Bartókovou taneční suitou se pomyslná taktovka vrátila opět do ruky Petera Eötvöse. Zde se jednalo o dramaturgicky šikovné rozhodnutí a povedené vklouznutí do tradičnějších hudebních vod, které v sobě však stále skrývaly zneklidňující spodní proudy nové hudby. I zde postavil dirigent své nastudování na účelné práci s dynamikou a jejími kontrasty. Eötvös projevil také důkladné pochopení lidové kultury své domoviny – Bartókovy odkazy na maďarskou lidovou hudbu se neminuly účinkem a v dirigentově nastudování měly nejen své místo, ale byly dokonce patřičně výrazově odlišeny od tradičnějších postupů artificiální hudby.
Velkým lákadlem byl houslový koncert Seven (Na paměť astronautů z raketoplánu Columbia), ve kterém se představila houslistka Akiko Suwanai. Byla to právě ona, kdo provedl sólový part na premiéře 6. září 2007 pod taktovkou Pierra Bouleze. Každému ze sedmi astronautů je věnována kadence a hudebníci jsou rozestavěni nestandardním způsobem – čtyřicet devět hudebníků je rozděleno do sedmi skupin po sedmi a dalších šest houslistů je rozmístěno po sále, v případě Besedního domu byli postaveni na obě strany balkónu nad pódiem. Souhra orchestru byla povedená a Davies dynamicky akcentoval i drobné změny v hudební faktuře. Trochu nešťastně se tak dá pochválit orchestr na úkor sólistky, která byla sice intonačně i rytmicky pevná, ale pohybovala se většinu času ve velmi úzkém výseku houslového výrazu, který se příliš neměnil ani v expresivnějších polohách skladby a místy nereagoval na vývoj hudby v orchestru. Nešťastné zakončení v podobě nejistého závěrečného flažoletu s nečekaným crescendem uzavřelo celou skladbu poněkud rozpačitě. V meditativnějších a pokornějších částech houslového koncertu však její umírněný výraz padl na úrodnou půdu a nakonec tak byl i důvod k zaslouženému a dlouhotrvajícímu potlesku.
Závěrečné Divertimento pro smyčcový orchestr Bély Bartóka však povedeně zakončilo nejen koncert, ale i celý festival. Přestože se nejednalo o dílo, které by samo o sobě evokovalo bujaré veselí narozeninových oslav, orchestr brněnské filharmonie provedl skladbu s interpretačním zápalem a hudebníci stále sršeli svěžestí, navzdory značné délce celého večera.
Jubilejní 50. ročník hudebního festivalu Moravský podzim skončil v dobrém duchu společnou oslavou dvojice přátel, kolegů a výrazných uměleckých osobností. Festivalu nezbývá než popřát, aby si pestrou dramaturgii a skvělou úroveň koncertů udržel i nadále a oblažoval kulturní život v Brně ještě přinejmenším dalších padesát let.
