Česká filharmonie a David Robertson
Česká filharmonie se v pátek 1. června rozloučila s letošním ročníkem PJ opravdu důstojně – koncertem, který by média docela dobře mohla nazvat The Best of the 20th Century. Symfonie č. 4 Bohuslava Martinů, stejně jako jediná opera Bély Bartóka, Modrovousův hrad, jež vyplnila kontrastní druhou polovinu večera, patří k tomu nejlepšímu z bohatého odkazu obou velkých tvůrců.
Radostné dílo oslavující konec války, vržené Martinů chvatně na papír během necelých tří jarních měsíců roku 1945, ožilo pod taktovkou amerického dirigenta Davida Robertsona silou své přirozené spontaneity. Umělecký šéf Sydney Symphony Orchestra a St. Louis Symphony Orchestra (jenž je dnes počítán mezi Big Five amerických orchestrů) je vysoce ceněným odborníkem na hudbu 20. století. Prokázal to v Praze právě s ČF již před dvěma roky provedením Messiaenovy symfonie Turangalîla, a první červnový den i ve Smetanově síni.
Nicméně bych před jeho Čtvrtou symfonií Martinů, tak trochu těžící z toho, že Filharmonici ji mají skvěle zažitou ještě pod Bělohlávkem, dal přednost široce symfonicky pojatému koncertnímu provedení Modrovouse, jež mělo všechny znaky originálního tvůrčího činu. Bylo to zároveň i ospravedlnění praxe koncertního provedení, jež nijak neochuzuje výsledný dojem ze scénického díla, naopak dává plně vyniknout Bartókovu jedinečnému hudebnímu dramatismu. Robertson se sám ujal mluveného Prologu, mocen až překvapivě dobré maďarštiny, aby pak detailně rozehrál smavý symfonický tok, do nějž vstupují hlasy dvou protagonistů symbolického pohádkového příběhu jako jeho dvě temné polarity.
Orchestr mohl hrát naplno bez obav, neboť oba němečtí pěvci disponují mimořádně znělými, nosnými hlasy. Výkon barytonisty Matthiase Goerneho i sopranistky Petry Lang přispěl nejvyšší měrou k velké hodnotě večera. Byl to výkon, o němž nelze psát jinak než v superlativech. Rozepisovat se o kvalitách Matthiase Goerneho, jehož výkonům v oblasti německého liedu, ale i opery (Wozzeck, Wolfram, Amfortas, Kurwenal), mezinárodní kritika už po dvě dekády připisuje atributy hodné nejvyššího ocenění, srovnatelné snad jedině s legendárním Fischerem-Dieskauem (jehož je ostatně Goerne žákem), bylo by jistě zcela nadbytečné. Ale stejně tak naplno přesvědčila i Petra Lang, na německé scéně vysoce ceněná Brangäna, Kundry, Ortrud, Venuše, Isolda, ale i Ariadna, jejíž plný, sytý soprán dal postavě Judithy i bez scénické prezentace komplexní dramatický rozměr.
Janáčkova filharmonie Ostrava a Heiko Matthias Förster
Ostravská filharmonie předposlední den festivalu (2. 6.) vystoupila se svým šéfem Heiko Matthiasem Försterem na koncertě cele věnovaném české hudbě. Tady bych však už s označením The Best of… trochu váhal. Zajisté to neplatí o vrcholném díle pozdního Martinů, Estampes (Rytiny), H 369 – i když i tady lze pochybovat o tom, zda se německému dirigentovi podařilo rozehrát naplno celý barevný potenciál martinůovského orchestru, hýřícího (opět zase) téměř impresionistickou paletou, jako v letech jeho pařížského pobytu. V ježatém, zvukově ostrém provedení si Förster ohlídal jen klíčové momenty partitury, které s náležitou pointací vypíchl, ale opojnému sonorismu díla přesto leccos dlužil.
Sukův žák Klement Slavický patří k ceněným českým autorům – zapsal se do podvědomí hudební veřejnosti již svou 1. sinfoniettou (1940). Na festivalu byla provedena jeho poslední, 4. sinfonietta (1984), komponovaná v roce České hudby k 40. výročí OSN. Silně politizující kompozice – text obsahuje volání po míru, jež vyznívá ve své nekompromisnosti značně pateticky – není však podepřena přesvědčivou hudební formou (možná se na tomto mém subjektivním dojmu podepisuje i nepříliš plastické provedení). Třiatřicet minut dlouhá skladba obsahuje plochy rozsáhlých gradací, poněkud jednotvárných, barevně i tektonicky, jako by zde hudba poněkud přeceňovala své síly. Nepříliš vděčné úlohy recitátora se ujal ostravský herec Norbert Lichý, zatímco sopránový part, až na závěrečnou repliku (Pax hominibus in universa terra) tvořený melismatickou vokalízou, zazpívala Lucie Silkenová. Myslel jsem spíš na pershingy, rozmisťované v západní Evropě, jež se zřejmě staly vnější inspirací vzniku díla v roce 1984, a snažil jsem si ujasnit důvod uvedení této nevzrušivé skladby v roce 2018.
Po přestávce zazněl Josef Suk, tóny své symfonické prvotiny, Symfonie E dur z let 1897-99. Zde se ostravští předvedli v nejlepším světle, předvedli dobrý zvukový standard všech sekcí a zejména pěkný, měkký tón smyčců. Bezelstná idyličnost tohoto díla, v němž se mladý Suk již prezentuje jako nadějný skladatel, byť ještě poslušně kráčí ve stopách svého učitele, i jeho takřka neustálý melodický půvab je vystupňován v závěrečném Finale až do nelomeně diatonického jásání. Nemám nic proti radostným apoteózám, ale nejsou-li vykoupeny bolestí, může se někdy stát, že budou vnímány jako poněkud jalové. Mně se to s touto Symfonií stává už léta. Příjemně se poslouchá, ale hlubší dojem těžko zanechá. Tvůrce musel být nejprve sražen úderem Bolesti, aby v Symfonii Asrael vydal svůj nejlepší počet.
Slovenská filharmonie a James Judd
Závěrečný koncert byl svěřen Slovenské filharmonii a jejímu novému šéfovi, anglickému dirigentovi Jamesi Juddovi. Dramaturgie nedělního večera 3. 6. byla opět výlučná, k uctění stoletého výročí vzniku československé státnosti: Zdeněk Fibich, Eugen Suchoň, Leoš Janáček.
Nejprve zazněla koncertní předehra Komenský, op. 34 Zdeňka Fibicha z roku 1892, komponovaná ke 300. výročí narození českého humanisty, jejímž tematickým jádrem je citace chorálu z Komenského Kancionálu z roku 1659. Do jeho jednotlivých distinkcí vpadá Fibichův moderní komentář – vyspělý novoromantický jazyk, ušlechtilý a vášnivý, tlumočený pod Juddovým tvárným gestem s expresívní barvitostí. Vydařená obhajoba tohoto velmi řídce uváděného díla.
Žalm zeme podkarpatskej, op. 12 Eugena Suchoně neklamně odráží dobu svého vzniku, rok 1938 a jeho tenzi z blížící se katastrofy. Velkoryse koncipovaná skladba je považována za jedno z nejvýznamnějších vokálně symfonických děl slovenské hudby. Je komponovaná na text Jaroslava Zatloukala z jeho básnické sbírky Vítr z Polonin, který si Suchoň sám přeložil. Monumentálně vznosná koncepce symfonicky založeného díla, v němž se vokální složka až drásavě zařezává do našeho vědomí, si přes své převážně tradiční pozdně romantické zakotvení stále uchovává svou sdělnost. Palčivé tenorové exklamace v syrovém podání Jana Vacíka znějí jako hlas volajícího na poušti. A jako hrozivé memento, nápadně povědomé a zneklidňující. A koneckonců jako přímé apely doby, dosadíme-li si sem poušť mravní. Dojem z díla je pro mne nečekaně silný především díky hudebním kvalitám, promyšlené kontrastní výstavbě rozlehlých, barevně podmanivých ploch, ale jistě i díky koncentrovanému, zaujatému výkonu Slovenského filharmonického sboru i Slovenské filharmonie, pod zkušenou taktovkou Jamese Judda, specialisty na vokálně-symfonický žánr. Závěr díla je harmonicky otevřený, jako by otázka jím položená teprve čekala na odpověď.
Slavnostní tečku za koncertem i celým festivalem pak učinila pečlivě nastudovaná Sinfonietta, poslední orchestrální dílo Leoše Janáčka z roku 1926. Provedení bylo zvukově plně uspokojivé, snad jen byly smyčce díky místní akustice trochu překryty žesti. V jemných finesách portament znělo trochu více grófské ležérnosti (docela půvabné), než jsme zvyklí od Českých filharmoniků (přestože žesťová sekce byla pražskými hráči značně posílena). Úctyhodné provedení se stalo důstojnou tečkou celého ročníku.
