Potřicáté se letos uskutečnily Dny Bohuslava Martinů, festival, který připomíná českého skladatele, jemuž svět stále dluží výraznější pozornost. V průběhu třítýdenní přehlídky – od 14. listopadu do 7. prosince – na něm vystoupila česká interpretační špička, Dvořákovým triem a Zemlinsky Quartetem počínaje a Pražským filharmonickým sborem s Pavlem Černochem či Jiřím Bártou s Terezií Fialovou zdaleka nekonče.
Na závěrečný koncert pozvali pořadatelé Filharmonii Bohuslava Martinů Zlín, která o svých kvalitách přesvědčila pražské publikum koncem dubna ve Dvořákově síni Rudolfina (recenze zde https://www.casopisharmonie.cz/kritiky/narozeninovy-koncert-jiriho-barty-pocta-dvorakovi/. V Sále Martinů Lichtenštejnského paláce měla situaci trochu ztíženou – akustika menšího sálu nebyla vůči velkému symfonickému tělesu přívětivá, a přestože šéfdirigent Robert Kružík a hráči dělali, co mohli, přece se v některých místech, zejména u Martinů a Suka, objevila až jakási slitost, nediferencovanost zvuku.
V úvodu večera zazněla očekávaná světová premiéra Koncertu pro klarinet a orchestr Jiřího Temla. Vznikl na objednávku předního českého klarinetisty, pedagoga HAMU Irvina Venyše. Ten vedle Jiřího Temla oslovil i další české skladatele (Michala Rataje, Jiřího Gemrota, Petra Cíglera) s cílem rozšířit českou klarinetovou literaturu o soudobá díla. Jednovětý koncert členěný na tři tempově kontrastní části využívá nepřeberných možností nástroje – široký rozsah, zpěvnost i humor, který je klarinetu blízký. Skladba je vrcholně virtuózní, přesto z Venyšovy interpretace měl posluchač dojem lehkosti. Klamný, protože nároky, které autor na klarinetistu klade, jsou značné. I jiné kompozice Jiřího Temla jsou promyšlené, nepovrchní, hudebně zajímavé, vůči posluchači vstřícné. V tomto koncertu do postupně vzrůstajícího orchestrálního napětí (tympány, smyčce) vstoupí sólový klarinet, a začnou se dít divy. Jiří Teml volí proměny dynamiky, rytmu, tempa, klarinetistovi přisuzuje rozsáhlé skoky, běhy, specifické zvuky, trylky i náročnou kadenci. V popředí pozornosti je samozřejmě sólista, ovšem orchestr má rovněž těžký part, a to nejen technicky, ale i výrazově. Z úderných pasáží (které vyzněly v Sále Martinů přece jen naddimenzovaně) se spolu se sólovým klarinetem stáčí k lyrickým pasážím. Lehkost podpořená hravostí i vtipně ironickými variacemi na lidovou píseň Pec nám spadla neubírá v konečném vyznění skladby nic na hloubce skladatelovy výpovědi – vyprávění zajímavého příběhu. Jiří Teml přisoudil klarinetu významnou roli i v dalších svých skladbách (například Baletto per due, Divertimento rustico, Komorní hudba pro klarinet a klavír, Pidluke – Padluke).
Zřídka hraný Smyčcový kvartet s orchestrem, H 207 Bohuslava Martinů zazněl v podání Pavel Bořkovec Quartet a zlínské filharmonie. Forma concerta grossa, kterou skladatel zvolil, s krajními radostně odlehčenými větami a závažnější, tesknější střední větou, vyzněla v podání obou souborů znamenitě. Kvarteto tu plní jak roli sólistů, tak plnoprávných členů orchestru, podporujících zvuk, výraz a neotřelé rytmické nápady skladatele. Pozoruhodná byla sehranost kvarteta s orchestrem – oba ansámbly působily, jako by spolu hrály často a pravidelně a tento opus měly zažitý. Panovala mezi nimi shoda technická i výrazová, na celkovém vyznění skladby měl nepominutelnou zásluhu dirigent Robert Kružík – veškeré dění na pódiu bylo pod jeho kontrolou, hudebníky vedl jistě a spolehlivě. Dramaturgická volba zařadit vedle sebe koncert Jiřího Temla a kvartet s orchestrem Bohuslava Martinů byla šťastná. Obě díla se doplňovala a ukázala na obdobné inspirační zdroje, z nichž oba skladatelé vycházejí. Dílo Martinů vzbudilo ve zcela zaplněném sále nadšený ohlas, který přiměl členy kvarteta k přídavku – Fantazii na dvě lidové písně, jejichž autorem byl violista kvarteta Matěj Kroupa.
Ve třetí položce programu – Pohádce, op. 16 Josefa Suka – dostal orchestr příležitost předvést své nepopiratelné kvality – krásnou barvu měkkých smyčců, jisté, ale neburácivé žestě, půvabné a hravé dřevěné dechy, pevný a jasný zvuk harfy (harfistka Amelia Tokarska nezapře školu Jany Bouškové). Robert Kružík vedl „své“ těleso pozorně, pečlivě, přesnými, plastickými, ale nikterak přehnanými gesty. Sukova skladba vyzněla vroucně, líbezně i náležitě dramaticky, koncertní mistr Pavel Mikeska zahrál proslulé sólo lahodně, s právě takovým citovým vkladem, jaký posluchači očekávali. Pochvalu zaslouží nejen smyčce za sametový zvuk, ale i dobře sehrané dechy, celé těleso pak za výborně propracované fráze. Orchestr dokázal ztvárnit napětí i lyričnost, drama i usebrání. K dokonalosti bohužel chyběla akustika prostornějšího sálu, kde by vynikly dynamické odstíny i detaily provedení. O důvod víc zajet si zlínskou filharmonii poslechnout do jejího sídla, nejmodernějšího koncertního sálu u nás.
