Hned tři různá výročí dala vzniknout dramaturgii závěrečného koncertu Olomouckých barokních slavností – prvním z nich je výročí 230 let od úmrtí Wolfganga Amadea Mozarta, druhá dvě patří německému skladateli Johannu Gottliebu Naumannovi, jehož 290 let od narození a 220 let od úmrtí program s názvem Koncert ke slávě Sloupu Nejsvětější Trojice připomenul. V provedení rezidenčního ansámblu Volantes Orchestra (umělecká vedoucí Veronika Manová) a Czech Ensemble Baroque Choir (sbormistryně Tereza Válková) zazněla ve čtvrtek 9. září v kostele sv. Mořice Mozartova Missa in honorem Sanctissimae Trinitatis a Naumannova Missa Solemnis. Jako sólisté vystoupili Pavla Radostová (soprán), Romana Kružíková (soprán), Lucie Netušilová Karafiátová (alt), Jan Kožnar (tenor) a Martin Vacula (bas). Notový materiál skladby Missa Solemnis připravil Libor Mašek (violoncello).
Jak již samotný název večera napovídá, ústředním tématem koncertu se stala Nejsvětější Trojice, jejíž olomoucké sousoší představuje jednu z nejpozoruhodnějších barokních památek nejen u nás, ale i ve střední Evropě. O jejím významu svědčí ostatně i zařazení na seznam světového dědictví UNESCO. Mozartova mše Missa in honorem Sanctissimae Trinitatis – taktéž určena k oslavě Nejsvětější Trojice – poslední koncert 9. ročníku Olomouckých barokních slavností zahájila. Ačkoliv těžiště Mozartovy tvorby bychom v mešní hudbě hledali marně (pomineme-li Requiem), z hlediska formální výstavby, instrumentace i práce s motivickým materiálem stojí Mozartovy mše nezahanbeně po boku jeho vrcholných děl. Missa in honorem Sanctissimae Trinitatis stojí na rozcestí mezi tzv. missa brevis, kratším a spíše provozně orientovaným typem mše, a slavnostnějším typem missa solemnis. Tato skladba je mj. zvláštní také tím, že jako jediná z Mozartových mší obsahuje pouze sborové party. Hudební nastudování orchestru i sboru bylo příkladné – přesvědčivé dynamické změny, výborně secvičené rubato a bezchybná intonace hudebníků i zpěváků zaručila naplňující hudební zážitek. Snad nebude příliš nekorektní, když si dovolím tvrdit, že pod vedením Veroniky Manové a Terezy Válkové čišela z hudby vytříbená ženská elegance – i dramatické změny sazby či dynamiky byly plné jemného půvabu. Ostatně část Hosanna in excelsis si od některých návštěvníků vysloužila poněkud nečekaný potlesk ještě před závěrečným Agnus Dei.
Nebudu popírat, že ačkoliv se Mozartova mše dočkala skvělého provedení, Missa Solemnis Johanna Gottlieba Naumanna, dnes prakticky neuváděného skladatele, který ve své době představoval jednu z nejvýznamnějších osobností drážďanského hudebního života, mi učarovala mnohem více. Již úvodní Kyrie je charakteristické nezvyklou harmonií a spojuje v sobě určitou tíživost s něhou. V Missa Solemnis snad ještě více vynikla dynamická souhra sboru – jednotlivé fráze se přes sebe v imitačních vlnách „převalovaly“ s působivými crescendy. Jedním z vrcholů mše se stal duet Gratias sopranistky Pavly Radostové a altistky Lucie Netušilové Karafiátové. Zatímco duety nezřídka působí jako dvě zcela oddělené hlasové linky – ať již vlivem extenzivního (a především necitlivého!) zdobení, dynamické nesouhry či výrazové rozdílnosti –, zde bylo vše jednotné a pevně provázané. Dynamika, frázování i výraz. A právě toto hluboké spojení ještě více umocnilo něžnou emocionalitu Gratias. Druhou dechberoucí částí se stalo Et incarnatus est, ve kterém zazářila sopranistka Romana Kružíková s dramatickým hlasovým projevem plným výrazových změn a velkých dynamických skoků. Později se k ní přidali i další sólisté. Také orchestr si zaslouží pochvalu – neklidné figurace prvních a druhých houslí pod pomalu plynoucím sborem v části Credo byly přesvědčivé a intonačně pevné. Závěrečné Agnus Dei kombinovalo tři rozdílné nálady na tři rozdílné texty – Agnus Dei, Qui tollis a Miserere. Obzvláště chromatická a temně svíravá melodie na slova „Miserere“, která se vždy nečekaně vynořila z Qui tollis, ukazovala Naumannovu pozoruhodnou kompoziční invenci.
Závěrečný koncert Olomouckých barokních slavností se stal lahodnou tečkou za jinak velmi zdařilým ročníkem. Stále více se ukazuje, že v archivech leží kvanta kvalitní hudby, která jen čeká na své spartování, nastudování a představení hudbymilovným posluchačům. U většiny těchto děl pak lze tvrdit, že jejich kvalita ani v nejmenším nezestárla, a že ačkoliv můžeme stále rádi poslouchat díla nevýznamnějších osobností klasické hudby, měli bychom věnovat pozornost i zaprášeným policím hudebních sbírek. Leží v nich totiž mnoho dalších Haydnů, Mozartů a Beethovenů.
