Zpětně si uvědomuji, že když jsem si před koncertem Jennifer Larmore pouštěla její CD se závěrečnou árií Popelky z Rossiniho opery La Cenerentola a snažila si přivolat její umění před setkáním na koncertě samém, napadlo mě, že následná konfrontace by mohla být také rozčarováním. Nestalo se tak. Jennifer Larmore je ve svých pětačtyřiceti letech výrazově dokonalá, hlasově perfektní a technicky stále omračující. Šest rozlehlých árií, které přednesla (Händel: Giulio Cesare , Rossini: Semiramide , Mozart: koncertní árie Zapomenout na Tebe? , Bizet: Carmen , Rossini: La Cenerentola ) vytvořilo oblouk, v němž se její interpretační umění zaskvělo v celé šíři. Ukázka jejího přístupu k barokní árii dokonale naplněné ozdobami v bravurním provedení byla v Händelovi názorným dokladem o poučené interpretaci této hudby; Mozartova rozsáhlá koncertní árie pak přesně zaznamenala stylový posun, jak v ozdobách, tak dynamice a frázování. Střih do nejslavnější árie z opery Carmen – Habanery byl čistý, rázný a pro mnoho posluchačů, jež neznají šíři interpretačního záběru pěvkyně, jistě i překvapivý. Nebylo možno si nepovšimnout s jakou technickou lehkostí tuto árii zpívá, jak krásně temný a sytý má pro ni hlas a prokazatelný temperament. Jennifer Larmore je pověstná nádhernou deklamací Rossiniho árií, neboť krkolomná obtížnost technického charakteru je pro ni přehlédnutelným faktem. V jejím podání Rossiniho árie jihnou a naplňují se prvotním záměrem skladatele, který si byl vědom schopností svých pěvkyň, konkrétně vlastní ženy – zpěvačky. Jak v Semiramidě, tak i v Popelce Jennifer Larmore fascinovala samozřejmou a nedotčenou lehkostí krajně obtížných árií, jimiž zahrnula překvapené publikum. Přidala rozlehlou árii z operety Victora Herberta I want to be a primadona , která byla takovým gejzírem oslnivých schopností v humorné nadstavbě, že při ohlušujícím potlesku v závěru přídavku si leckdo, včetně mne, radostně uvědomil, jak je skvělé, můžeme-li si na výkonu pěvkyně první světové velikosti přebrousit kritéria pěveckých výkonů. Dirigent Marco Guidarini stál v čele Pražské komorní filharmonie – spolu podali velmi dobrý výkon nejen citlivými doprovody, ale zejména ve čtyřech předehrách; orchestr se na mnoha místech blýskl hrou na úrovni „souboru sólistů“ a z oddechových meziher pěveckého koncertu udělal krásné muzikantské zážitky.
