Je doba protektorátu Böhmen und Mähren, doba pro ponížený masarykovský stát těžká a zlá. Hlavní postava Eliška, kterou skvěle hraje Aňa Geislerová, po násilném uzavření vysokých škol nedostudovaná lékařka, je zapojena do odbojové skupiny, jež je odhalena gestapem. Téměř okamžitě musí odejít do ilegality a díky svému pacientovi Jozovi, kterému transfúzí zachrání život, nachází azyl v dřevěnici daleko v horách. Původně sňatek z nutnosti přeroste v osudovou lásku, která je stmelena společným úsilím přežít. Želary jsou však také vyprávěním o nádherném kousku země, o souladu s přírodou; dramatický příběh se odehrává na Bohem zapomenutém místě, v jakémsi „oku uragánu uprostřed válkou ničené Evropy“.
Želary však podobně jako třeba Musíme si pomáhat nezaujmou jen obrazem a příběhem, ale také hluboce emocionální hudbou, jejímž autorem je mladý skladatel Petr Ostrouchov (1972). Přitom on sám je hlavním povoláním právník a hudba je pro něj nejen koníčkem, ale také kompenzací jeho náročného povolání. Je zajímavé, že v kompozici je samoukem: „Jsem pouze absolvent kytary na LŠU. Nestudoval ani skladbu, ani orchestraci, vědomosti jsem získával samostudiem a poslechem. Vše dělám pocitově, intuitivně. Jelikož jsem však nechtěl dát všanc svoje témata aranžérům, jak to dělá řada skladatelů filmové hudby, naučil jsem se aranžovat.“ Říká, že si ani neumí představit proces vzniku filmové hudby bez toho, aby si sám dělal orchestraci, neboť je organickou součástí skladatelské práce. Komponuje u klavíru, říká, že není technický typ, a počítač používá při kompozici jen pro zápis not. Jinak řečeno přibližně od roku 2000 píše notové kuličky myší a klávesnicí.
Jeho první kontakty s filmovou hudbou jsou však staršího data. Vše začalo před deseti lety po absolvování gymnázia prvními amatérskými filmy. Pak následovalo několik kratších filmů a dva večerníčky (O Kanafáskovi , Oštrozok ), což byla podle něho velmi specifická a náročná práce. Želary jsou jeho druhým celovečerním filmem; prvním byl film Romana Vávry Čert ví proč . Jeho ústřední myšlenkou při komponování Želar bylo vytvořit velmi subjektivní hudbu. Nepochybně vás při poslechu napadnou souvztažnosti s pozdními romantiky nebo s nymanovským minimalismem, nicméně celkový tvar je osobitý, velmi přesvědčivý a hlavně není kýčovitý. Nepochybně k tomu přispělo například i to, že leitmotiv (jakési téma hlavní hrdinky) hraje buďto anglický roh nebo klavír a nikoliv housle nebo flétna. O svojí koncepci říká: „Zajímá mě komunikace mezi hudbou a obrazem. Hudba ilustruje to, co se děje v hlavě hrdinky. Na první pohled je to velkofilm, který se odehrává v mnoha prostředích a hraje tam mnoho postav, ale ústřední linií je vztah dvou lidí, který se vyvíjí nečekaným směrem, od počáteční nenávisti přes velkou lásku po tragický konec vytváří dramatický oblouk. Proto je i hudba záměrně sevřená, jakoby monotematická.“
Jednolitost hudební struktury narušuje jednak jazzová píseň, jednak syrové lidovky. „Swingová píseň The Moon je samostatnou kapitolou. Je pokusem složit šlágr jakoby z 30. nebo 40. let. Pro úvodní scénu filmu, ve které má ze starého gramofonu znít autentická dobová hudba, jsme se rozhodli nepoužívat archivní zdroje, ale vytvořit vlastní píseň. Protože jsou hlavní hrdinové filmu zapojeni do odbojové skupiny, zvolili jsme píseň s anglickým textem. Aranžmá písně udělal zkušený jazzman Vít Fiala a nazpíval ji Petr Hanzlík, zpěvák skupiny The Swings, jehož podmanivý dobový přednes překlenul rozdíl šedesáti let velmi snadno. Píseň jsme se poté s Ondřejem rozhodli zařadit i do závěrečných titulků filmu. Na syrových lidovkách nemám pražádnou zásluhu, ty natáčel lidový soubor Grunik Ostravica. Rozhodně jsem nechtěl, aby hudba přerostla do takzvané objektivní hudby popisující krásy hor.“
Co se týká role hudby ve filmu, má Petr Ostrouchov jasno a svoje názory sděluje „právnicky“ přesně. „Existují dva krajní názory. Představitelem prvního je například režisér Švankmajer, s kterým jsem jednou o tom hovořil. Jako surrealista je zásadním nepřítelem filmové hudby z podstaty věci, protože považuje za zbytečné, aby hudba dodávala do filmu nějaké emoce, neboť ty mají být v příběhu, mají být imanentní součástí obrazu. Pakliže příběh potřebuje hudbu, tak se film nepovedl a je to berlička. Říká také, že hudba je všude kolem nás, a tak divák má právo jít do kina na jeho film odpočinout si od hudby. Protipólem je hollywoodský přístup, kdy hudba kopíruje objektivní scény a trpí značnou popisností a klišé.“ Pro Petra Ostrouchova je pravda někde uprostřed. Hudba v normálním typu filmu (tedy ne v hudebním či baletním díle) bude vždy podřízena „supervizi“ režiséra či producenta, ale musí být partnerem. Baví ho, jak říká, hudba proti srsti , což není opis pro nepříjemnou hudbu, ale hudba přinášející nový význam, novou kvalitu. „Hudby by nikdy nemělo být moc, měla by být jen tam, kde má smysl,“ zdůrazňuje Petr Ostrouchov. Ostatně vnějším dokladem jeho slov je i to, že Želary trvají přibližně 2,5 hodiny a hudby je tam 45 minut.
Svou filmovou filozofii dokládá opusy velkých filmových skladatelů, kterých si obzvlášť váží: Zdeňka Lišky (Markéta Lazarová , Údolí včel ), Bernarda Herrmanna (Psycho , Ptáci ), Bruno Coulaise (Mikrokosmos ) nebo Gorana Bregoviče (Královna Margot ).
