Čtvrtého prosince uzavřelo Zemlinského kvarteto (František Souček, Petr Střížek, Petr Holman, Vladimír Fortin) svůj druhý ročník série komorních večerů „4plus“. Tentokrát propojilo ikonická díla dvou významných tvůrců klasické kvartetní literatury s moderní nápaditostí svého současníka. A jako vždy velmi úspěšně a přesvědčivě. Akustice Velkého sálu Městské knihovny v Praze jsem trochu nedůvěřoval, mám raději např. Sukovu síň. Avšak zbytečně – Sukova síň Rudolfina sice „balí“ zvuk tónů do sametovějšího kabátku, ale v nahaté akustice Knihovny zase více vynikne pečlivost a přesnost provedení každého detailu daleko zřetelněji. To, co může být pro leckterého interpreta nebezpečné, tomuto souboru naopak pomohlo zdůraznit jeho kvality.
Osvěžujícím zvykem těchto koncertů je vtipný šarm, se kterým je slovně zahajuje a provází violista souboru. Prvním uvedeným dílem zazněl proslulý čtyřvětý Smyčcový kvartet D dur op. 64 č. 5 „Skřivánčí“ Josepha Haydna. Provedení mne zaujalo až něžně cudným, s lehounkou čistotou podaným tématem primáriových houslí v Allegretto moderato a nepřeromantizované Adagio s citlivě váženým vibratem i dynamikou, vzdušná elegance Menuetta a až strojově přesné a zřetelné moto perpetuo finálního Vivace s perfektně vystavěným fugatem.
Pětivětý Klarinetový kvintet „Arboretum času“ Kryštofa Mařatky (1972) je zvukově velmi zajímavé dílo, důmyslně a vtipně využívající vyjadřovací schopnosti všech zúčastněných nástrojů. Záměr skladby a jejího poselství a obsahu nejlépe vystihují slova autora: „Klíč k uchopení skladby je třeba hledat v jejím názvu a jeho mimohudební dimenzi slučující myšlenku prostoru a času. Skladba pootevírá dveře pomyslné zahradě plné stromů – zvuků, rytmů, témbrů, melodií, působících jako rozmanitý, ale celistvý tvar. Pět vět skladby jako pět zákoutí pomyslného arboreta tvoří kontrastní díly, z nichž každý podtrhuje daný charakter: Canzona – melodiku, Arabeska – ornamentiku, Lacrimosa Canon – přísnost polyfonie, Vrtka – rytmus v náznaku českého lidového tance, Arboretum – dramatičnost rychle se střídajících kontrastů. Veškeré dění ve skladbě probíhá na jednom prostoru ponořené, do neuchopitelného plynutí času.“ Uceleně a jednotně působící kompozice mi připomněla podobné vesmíry otevírané Ivanou Loudovou. Zemlinského kvarteto spolu s předním francouzským klarinetistou Michelem Lethiecem provedlo opus s vytříbeným citem pro všechny v něm skryté nuance v ideální „digitální“ kvalitě.
Šestivětý Smyčcový kvartet B dur op. 130 Ludwiga van Beethovena lze pokládat za nejzávažnější dílo celé kvartetní literatury, přesahující svými dimenzemi daleko přes svou dobu. I proto jej v době svého vzniku málokdo byl schopen pochopit či interpretačně uchopit v celé jeho velikosti a významu. Jeho úžasná finální Grosse Fuge se natolik vymykala tehdejší kvartetní zvyklosti, že ji Beethoven nakonec oddělil a nahradil daleko jednodušší a tehdy srozumitelnější větou. Opus však především právě v původní geniální verzi působí až drtivou silou výpovědi. Dodnes je zkouškou dospělosti a vyspělosti pro každý soubor, jenž si troufne jej tlumočit. Zemlinského kvarteto provedlo toto gigantické dílo v sugestivní podobě v původním celku, s přesvědčivostí vrcholných představitelů kvartetní interpretace.
