PKF – Prague Philharmonia 23. října v pražském Rudolfinu opět dostála své filozofii a nabídla netradiční typ programu – doslova hvězdný sólista, dirigentka, skladby, které jako by spolu neměly nic společného. Vlastně volné propojení by se najít dalo. Titulek by totiž mohl také znít – Maďarský večer s odbočkou do Benátek.
Prvním číslem byla česká premiéra Hobojového koncertu Frigyese Hidase, údajně „posledního maďarského romantického skladatele“, uvedený příznačně v městě, kde působil „poslední český barokní skladatel“ František Xaver Thuri, druhým výběr z Brahmsových Uherských tanců, na závěr Hudba pro smyčce, bicí a celestu geniálního Maďara Bely Bartóka. Vybočením z „uherské“ linie byl Vivaldiho Koncert pro hoboj, violoncello a orchestr g moll, RV 812.
Že by čapkovský dort pejska a kočičky nebo silvestrovský program? Kupodivu ne. Bylo to sice pestré, ale spojnicí nebyl ani tak maďarský virtuální základ, jako spíše osobnost hobojisty Albrechta Mayera a kanadské dirigentky Keri-Lynn Wilson, kvůli níž asi měl koncert slogan Ženský element. Jenže jediná ženskost koncertu byla v nemalé feminizaci orchestru a ve vysoké, modelingové postavě sličné devětatřicetileté dirigentky. Vedla totiž orchestr s úsměvem jasnými, „mužnými“ gesty a s dirigentskou technikou, jež je lepší než u řady jejích mužných kolegů.
Nejdříve k hostování pana Mayera. Každá jeho návštěva Prahy je setkáním s vrcholným muzikantstvím. Hidasův koncert je dílko vděčné jak pro interpreta, tak pro posluchače. Je dobře, že v Praze zaznělo, ale upřímně mimo realitu byl už v době svého vzniku v roce 1959 (podstatně zajímavější a progresivnější Hobojový koncert Bohuslava Martinů vznikl o čtyři roky dříve). Díky šarmu, emocím pana Mayera a jeho neuvěřitelně sametovému tónovému bel cantu a jistě i vzornému doprovodu PKF, to bylo skvělé zahájení večera.
Brams byl ostrým střihem – jiný svět a dlužno dodat, že i jiná interpretace. Výborný byl zadumaný Uherský tanec č. 11 d moll. Další tři – č. 1 g moll, č. 4 fis moll a č. 6 D dur – měly jiskru a drive, ale i nesoulad v souhře. Ve finálním Vivace si pak mohla dirigentka více pohrát s rytmickými detaily a s frázováním. Smyčce sice neměly filharmonickou masivnost a šíři, za to byly krystalicky transparentní.
Slyšet Vivaldiho na moderní nástroje začíná být i u nás vzácností. Doprovodu orchestru nelze nic vytknout, menší zvuková transparentnost oproti souborům typu Collegia 1704 je nutnou daní nástrojovému vybavení a obsazení. Do nebeských výšin nás na chvíli přenesli Albrecht Mayer a violoncellista Lukáš Pospíšil (koncertní mistr PKF) ve volné větě. Largo cantabile s decentní podporou kontrabasu a cembala bylo skvostné a tónově dokonalé. Český cellista byl sólohobojistovi Berlínské filharmonie v této větě rovnoprávným partnerem. (Jak Hidas, tak Vivaldi měli kouzelný bachovský přídavkový dovětek.)
Jakkoliv považuji hostování Albrechta Mayera v pražském Rudolfinu za událost, vrcholem večera byl Bartók. A to nejen proto, že to byla nejzajímavější hudba, ale i způsobem interpretace. Byla totiž jiná, než většinou slýchávám. Bylo to snad, použiji-li kunsthistorický termín, nejvíce funkcionalisticky vysoustruhované provedení, jaké jsem slyšel. Nadšení, oheň a energii předávali jak hráči, tak dirigentka, dokonalosti scházelo pouze jediné – permanentní přesnost v souhře (viz pizzicata a staccata). Nicméně byla to výborná tečka koncertu. Doufám, že to nebyla poslední česká návštěva pozoruhodného kanadského „ženského elementu“.
