Rachel je ve skutečnosti křesťanská dívka a na její utajené dvojí totožnosti je postaven příběh Scribovy a Halévyho velké opery. Zvítězí odpuštění, prozradí Žid Eléazar tajemství adoptivní dcery, nebo z ní učiní nástroj pomsty na křesťanech za všechna příkoří svého národa tím, že ji vydá na smrt před očima jejího vlastního otce? Nosné téma konfliktu dvou otců jedné dcery, reprezentantů nesmiřitelných náboženství, jednoho utiskovaného a druhého utiskujícího, předvedené na historické fólii kostnického koncilu s krajní vypjatostí dramatických situací a masového fanatismu představuje francouzskou velkou operu v její vrcholné podobě. Přestože ideologické předsudky proti žánru velké opery padly, jejímu častějšímu uvádění brání nevšední interpretační nároky. Jak jim vyhověla opera Národního divadla moravskoslezského v Ostravě? Židovka je – ve srovnání s Meyerbeerovými operami – poměrně přístupnější zejména proto, že její dramaturgie s přímočarou stavbou děje a volným zapojením čísel lokálního charakteru dovoluje nutné krácení bez podstatné újmy celku. Dirigent Jan Šrubař zasáhl v tomto smyslu nejméně do 2., 4. a 5. jednání, v 1. a 3. pak respektoval především dramatická tableau. Jeho úprava zachovávající proporce mezi jednotlivými čísly a jejich formu tak podává substanci díla s dostatečnou věrností. Hudební nastudování dobře vystihuje eminentní dramatičnost Halévyho hudby, má spolehlivý základ v orchestru, na scéně výborně připravený početný sbor a sólisty, kteří v zápase s enormními party (ve zpěvném překladu Přemysla Charváta ) obstáli se ctí, i když plné nasazení a úsilí o dramatický výraz občas převládly nad lahodou zpěvu. Tatiana Teslia disponuje velkým dramatickým sopránem i osobním vyzařováním potřebným pro titulní roli, Alojz Harant zpíval hodně silou, nicméně podal velmi výrazně Eléazara, což nelze říci o jeho protihráči Brognim, pro nějž Václavu Živnému chybí rozsah i barva hlubokého basu. Ohebný a příjemně znějící soprán Marianny Pillárové neměl ve hrané verzi potíže s Eudoxií, přesto by se pěvkyně měla takovým partiím ještě vyhýbat. Poté, co úprava zbavila Léopolda serenády s jejími vysokými C a D, vytěžil Marián Vojtko z nevděčné úlohy zrádného milence zvláště po herecké stránce, co se dalo.
Po desetiletí nehraná opera našla v Michaelu Tarantovi vnímavého a odvážného režiséra, neboť se nepodrobil módnímu diktátu aktualizace ani okázalého nedbání režie zakomponované v partituře. Naopak v duchu estetiky velké opery usiloval o vizuální srozumitelnost jevištních akcí a co přidával navíc, podřídil snaze vystihnout soudobými prostředky intenci autorů. Na prostorné scéně Milana Čecha s dominantou pohyblivého „tíživého“ stropu rozehrál davové výjevy v nápadité podívané a detailně propracoval sólové postavy k co nejpůsobivějšímu vyjádření jejich afektů. Tarantovi se tak zevnitř, prostřednictvím „pouhých“ zpívajících herců podařilo zaútočit na dnešního diváka s veškerou naléhavostí vzrušených a hrůzných momentů díla. Významný počin pro velkou operu nejen v hranicích České republiky.
